„All-star“ projekt. Jak jinak nazvat kapelu, jejímiž stálými členy jsou hudebníci účinkující, ať už v minulosti nebo i v současnosti, ve skupinách tak zvučných jmen, jakými jsou Absurd nebo Eternity. Nemám rád označení „all-star“ projekt a nemám obecně v lásce podobné šílenosti, avšak nezbavuje mě to možnosti si takovou hudbu poslechnout a posoudit, a už vůbec to neznamená, že bych měl podobnou věc smést jednoduše ze stolu. Nuže tedy, třetí řadové album nazvané prostince jen číslovkou „tři“ se přede mnou otvírá…Za poslechu úvodní „Wolfsmond“ si říkám: „Ano, tak tohle by se dalo.“ Přináší poměrně slušný rytmický základ s výbornou basovou kytarou a velmi příjemným německy neseným vokálem s přesným a velmi znepokojivým frázováním. Melodická kytara uprostřed vyznívá poněkud „potrefeně“, ale nevadí. Celkově jednička mým uším sedí především tempem a jistou dávkou preciznosti a určitě slibuje, že i zbytek alba by mohl být zajímavý. Což zajímavý, to dost možná, jak ale později zjišťuji, jedná se o jedinou klasickou klepačku na desce. Už následující „Ein Abgrund“ totiž působí jako z jiného světa. Tak především sborový zpěv v jejím úvodu ji činí odlišnou a zajímavou. Nejspíš se k tomu ještě v průběhu recenze dostanu, ale řekl bych, že v těch pomalých a hlavně sborově podkreslených pasážích mi znějí WOLFSMOND nejlépe. Jinak ovšem druhá skladba naznačuje, že se pomalu ale jistě celé album dostává do středního tempa. A to přestože třeba v úvodu třetí „Verlockung“ se jedná především zásluhou Basiliskových bicích o řádnou jízdu, skladba stejně působí poněkud letargicky. Tuhle vlastnost dávají písni a nejinak i celému albu právě přechody do pomalejších sfér. Netvrdím, že jsou špatné, to by při hudebních kvalitách všech zúčastněných pánů znělo přinejmenším absurdně. Na druhou stranu ale musím podotknout, že v nich nespatřuji pražádný přínos, a i když jde o uměleckou práci, působí na mne až únavně. Ve čtvrté „Ergraut“ se během posunu k duálním vokálům v kombinaci s „akustickou“ kytarou opět vyžívám. V podstatě platí to, co už jsem zmiňoval, skupina mi nejvíce dává právě v těchto místech. U všech huňatých vlčích kůží! Proč se v páté písni opět ukazuje druhá největší bolest tohoto počinu, to opravdu netuším. Pád zpět do stojatých vod. „Dort Unten“ je snad jen s výjimkou úvodní minuty jen pečlivě zahranou porcí nudy, naservírovanou na stříbrném podnose. Ale kam na vlkodlaky se stříbrem, to přeci nesnášejí. A ani mně se to zkrátka nelíbí. O dost příjemněji působí „Trübschimmer“, tady bych opět velmi vyzdvihl především práci rytmiky a přidal bych vcelku solidně zapadající kytary. Ovšem opět zde nenacházím výraznější impuls k udržení posluchačovy pozornosti v celé délce trvání. Kde hledat příčiny? Tempo, tempo a zase to nešťastné střední tempo, silně zadupávající veškeré snahy hudebníků. Navíc asi dvě a půl minuty před koncem na mě doléhá pohyb kolovrátku, který je přerušen pasáží ještě pomalejší, což paradoxně kvituji s povděkem. Určitě lepší záležitost než ta předešlá i zásluhou zvuků na pozadí. „Fressfeind“ dává vyniknout sólové kytaře, žel ta jediná jaksi vytahuje žerď s praporcem z jinak rozplizlého bláta, tvořeného zase jen rytmikou v tom nešťastně pomalém tempu. Obecně se domnívám, že u některých tracků by stačila možná poloviční stopáž. Ta by byla rozhodně v pohodě u následující „Entmenschlicht“, i když sama osmá věc na albu nikterakou velkou invencí neoplývá. Nicméně dala by se aspoň v úvodu srovnat s první „Wolfsmond“ a ta se mi líbila, no ne? Kdybych chtěl z desky vybrat skutečně reprezentativní kus, který by mohl být skvostem na nějakém splitku více kapel, zcela jistě bych sáhl po poslední „Nachtangst“. Ta má velmi solidní spád a přitom zde hudebníci operují i s tou svou uvěřitelnou tváří poloakustických pasáží s čistým vokálem, uprostřed je z toho cítit opravdu poměrně síla. Škoda, že k téhle písni se musíte prokousávat čtyřicet minut skrze směs zajímavých nápadů (v krátkých úsecích) a totální nudy. Ale jak říkám, „Nachtgangst“ se WOLFSMOND povedla až na jednu „maličkost“.
A o čem je to vlastně řeč… Dlouho jsem přemýšlel, proč mě některé kusy na albu tak strašně nebaví a druhou největší bolest jsem zmínil. Je to jasné, vše je rozmělněno v oné letargii, a právě tempo je jednou ze základních veličin, které mi poslech příliš nezpříjemňují. Nutno říct, že se to projevuje především po čase, ze začátku mě to až tak moc nevadilo. Druhou a mnohem závažnější příčinou mých rozpaků z poslechu „III“ je zvuk. Nevěřil bych, že to kdy vypustím z úst, ale zvuk měl být tisíckrát špinavější. Ony totiž i ty dlouhé střednětempé pasáže mohou fungovat, pokud z nich sálá určitá atmosféra, jenomže tu aby na „III“ pohledal. Zásadní bolístkou je právě ten sterilní zvuk a to ubírá na celkovém dojmu z alba tolik, že skutečně nemohu hodnotit výše.
