Někteří lidé si dokáží věci naplánovat. Krásnou shodou okolností je právě deska "October Dawn", která se svého vydání dočkala loňský rok, právě v měsíci říjnu. Před několika týdny jsem v poštovní schránce našel CD a krátký, rukou psaný dopis, který mě nenásilnou formou ujistil, že se mi deska bude líbit a že by ji tvůrci rádi viděli na stránkách Mortemu. Omluvte tedy dosti otřepanou frázi, jež nyní použiji, ale je mi ctí vám představit portugalské OBLIQUE RAIN a v pořadí jejich druhou nahrávku, která mě svými devíti skladbami uchvátila, jak se to dlouho žádné nahrávce nepovedlo. OBLIQUE RAIN pro mě dosud byli naprostou neznámou. Z přiloženého bookletu jsem však nebyl schopný udělat si pořádný obrázek, s kým mám tu čest. Něco se samozřejmě dalo tušit. Jména interpretů zaváněla jižnějšími krajinami, než obvykle recenzuji, a i samotné grafické zpracování bookletu dalo tušit, že půjde spíše o emoce, nálady a atmosféru. MySpace stránka prozradila už něco víc. Pod škatulkou "dark prog" si lze představit ledasco, tudíž jsem neváhal a konečně vložil CD do přehrávače. Počátek intra "Soaring Alone" ve mě lehce dal vzpomenout na klávesová intermezza Cradle of Filth, leč úderem první regulérní skladby "Out There" se vše změnilo. Okamžitě jste unášeni čistým a nutno podotknout, že po celou dobu jistým vokálem, který perfektně doplňuje kytarové melodie. S lehkým tempem se vám skladba vžírá do těla a útočí na vaše smysly. Přichází závan emocí a cítíte, jak vám skrz tělo prostupuje jakýsi druh "blaženosti" v podobě onoho hřejivého pocitu na srdci. Skladba stále graduje a tempo nabírá na obrátkách. Z melodického základu se najednou vyklube razantnější sólo, které má jediný cíl. Dovést posluchače k orgasmu a vzápětí mu utnout tipec.
Přibližně takto bych popsal svůj první poslech otvírací skladby na "October Dawn". Byl jsem až překvapen, jak rychle se mi dostala skladba pod kůži. Ale nebylo úniku. Se "Soul Circles" se tento kolotoč dal znovu do pohybu. Avšak nebojte, nebudu se věnovat detailnímu rozpitvávání skladeb. To by prakticky ani možné nebylo. Třičtvrtěhodinové říjnové svítání je totiž tak nabité, že bych čtenáře odpudil délkou recenze. Po čase si uvědomuji, že zmíněná škatulka "dark prog" má něco do sebe. Hudba je nejen temná, ale pětice muzikantů taktéž disponuje vcelku slušnými hráčskými dovednostmi. K tomu navíc přičtěte fakt, že všech pět členů je v kapele od jejího vzniku (1994) a dle mých informací před tím nepůsobili v žádné jiné kapele. Ale zpět k nedořešené progresi. Pokud si pod tímto termínem představíte instrumentální onanisty, nemusíte se hned bát. OR jsou spíše virtuosi nežli masturbanty pražců. Nejpodstatnější složkou jejich hudby jsou melodie, vykreslující melancholií nasáklé nálady a nekonečné lány podzimní krajiny. Ale jak každý ví, i podzim dokáže být drsný a hrubý. Proto se i OR tu a tam uchýlí k razantnějším postupům a lehce přitvrdí. To však nemá dlouhého trvání. Nejcharakterističtějším rysem alba je však její melodika a náladotvornost. Její plné působení vás zanechá naprosto "rozplutého" ve vašem oblíbeném křesle. Hlavní podíl na tom mají celkem tři kytary. Jednu z nich totiž ovládá i vokalista Flávio. Když už jsem ho zmínil, jen lehce nastíním, že i on v průběhu desky "přitvrdí" a v některých skladbách ukáže, že svou lehkou, téměř andělskou polohu hlasu dokáže ponořit až do temných hlubin.
Když se na desku podívám jako na celek, bezpochyby bych mohl mluvit o koncepční desce. Od začátku do konce jste součástí příběhu, který má několik kapitol, které však musíte absolvovat v jejich daném pořadí. V tom spočívá její hlavní kouzlo. Kdybyste ji kouskovali na části, určitě byste se dostali až k tomu, kdy by vám připadalo, že tahle pasáž zní jako Opet, tohle jako Porcupine Tree a todle zas trošku do Meshuggah. Ano, skutečně tam jdou vlivy těchto a mnoha dalších kapel slyšel, leč určitě to nebude záměrem. OBLIQUE RAIN mají totiž svůj nezaměnitelný styl, který je od těchto kapel poměrně dost oddaluje. Pětice hudebníků ji totiž vdechla svou vlastní osobitost a šarm, kterým se může pyšnit.
Nerad bych recenzi přehltil samými slovy chvály, ale ať chci sebevíc, nic špatného na desce neshledávám. Opomenul jsem kupříkladu bubeníka, ale i ten odvádí výbornou práci, baskytarista jakby smet. Prostě vše je tip ťop. Doufám, že i vás deska nadchne jako mne a těm, co žhavili MySpace už v druhém odstavci, doporučuji krom jejich debutového alba (které je mimochodem taky velmi povedené) i rozhovor, který jsme uskutečnili s leadrem kapely Fláviem. Přeji mnoho příjemných poslechů. Já se desky nemohu nabažit už několik týdnů.
K recenzi poskytl: Major Label Industries
