Your God is dead,
your ideals are dying.
From the aetherworld,
I give unto you,
a word to conquer
the Aeon

Nevím, čím to je, ale když narazím na nějaké skutečně dobré čistě blackové album, zažívám větší radost než u jakéhokoli jiného žánru. Snad funguje, že co k člověku přijde jako první, "zůstává" s ním nadosmrti a minimálně podvědomě to bude vždy považovat za základ, na druhou stranu se ale nemůžu zbavit dojmu skutečně zaslouženého nejvyššího místa v metalovém panteonu. Kdysi jsem na toto téma vyslechl monolog jednoho blacku fandícího opilce, který měl v brzkém ranním spoji přednášku na téma "černej kof a ty druhý sračky", jejíž základní myšlenka by se dala shrnout do věty: „Vostatním akorát teče horkej vosk ze svíček po ksichtech, když se plazej před tou hrůzou." Což odmetaforizováno a volně přeloženo do neopilštiny znamená, že black metal je nejlepší. V tu chvíli mi to jako příliš geniální myšlenka nepřišlo, snad i proto, že jsem si z tramvaje krom oněch hudebně teoretických postřehů odnášel na baťohu i jiné "niterné" záležitosti, nicméně druhý den jsem onomu člověku dal v zásadě za pravdu a při poslechu DODSENGEL mu dávám za pravdu stále.

Jestli jste nezanevřeli na klasiku (věřím, že ne, když Mortemu v poslední dobou stoupá návštěvnost) a dovedete si užít mrazem profučené depresivní vrzání "made in Scandinavia", budete v první vteřině vědět, že tato deska stojí za poslech. "Azonei Wyrdwalker" jako úvod funguje perfektně díky jediné věci – motivu dostatečně dobrému, aby se dal opakovat stále dokola, a právě z onoho opakování a skutečně ukázkového kytarového "bzučáku" vzniká přesně to, kvůli čemu měl zmíněný ochmelka pravdu. Ano, vokál, kytary, zvuk všechno zní stejně jako u tisíce jiných, jen tady to dává dohromady skvělou muziku. Sypec, "rockové" rifování, sóla… Vše je namícháno přesně v takovém poměru a s tolika „chytlavými“ akordy, že ve vás ani nemusí být nijak příliš nadšeneckého fandovství, abyste si "Mirium Occultum" oblíbili.


Pětapadesáti minut se lekat nemusíte, odplynou celkem bez problémů samy, neboť je v nich všechno – dlouhé depresivní pasáže, chytlavé rytmické rifování a sypanice a to vše je plné natolik silné a řádně "dramatické" atmosféry, že to všechno žerete od začátku po konec. Pochopitelně se zpívá o zlých a škaredých věcech, které by všem slušným lidem měly zůstat zapovězené, mě však víc než to zajímá, nakolik zlí a škaredí jsou pánové stojící za DODSENGEL a jak dovedou hrát. Po mnoha posleších docházím k závěru, že v obou případech dostatečně na to, abychom je všichni měli rádi a aby do puntíku naplnili vše, co si žádá true norwegian black metal.