Nutno podoktnout, že finská sebranka FINNTROLL je jednou z mála kapel, která se změnou stylu neobrátila k líbivosti, povrchnosti a širokým zástupům fanoušků. Naopak obměnou na vokálním postu nabrala jisté vážnosti a sebereflexe. Pravdou je, že ne každému se jaksi okleštěná a „nenalíčená“ forma jejich minulé desky „Ur Jordens Djup“ zamlouvala. Nic to však nemění na tom, že i přes stoosmdesáti stupňový obrat oproti „Nattfödd“ (poslední album s Tapio Wilska za mikrofonem – pozn. AG) si FINNTROLL dokázali celkem slušně udržet vlastní rukopis a tvář. Nyní, o tři roky později, přicházejí znovu, aby novinkou „Nifelvind“ posunuli svoji tvorbu zase o kus dále...Jak už jsem předeslal v minulém odstavci, kluci ani tentokráte nezamrzli na místě a svoji tvorbu opět o něco obohatili. „Nifelvind“ dává více prostoru klávesovým a „folklórním“ aranžím. Nejedná se však o návrat k prověřené humpaa klasice, jak by se mohlo na první pohled zdát. Skotačivé prvky, které kdysi tvořily valnou část produkce FINNTROLL, zde nahrazují jaksi líbivě-poťouchlé melodie kláves a syntetizátorů, postavené na hrubý a agresivní kytarový základ (tak známý z „Ur Jordens Djup“). A tak zatímco se v případě minulého alba tvářila řádně zle celá kapela, nyní tu máme skupinku lehce psychopatických bardů vedenou pouze jedním nekompromisním - zpěvákem Vrethem. Ten se totiž ani tentokráte nenechal zvyklat k jakémukoli změkčení (či chcete-li zmelodičtění) svých vokálních partů a s naprostou vážností odsekává jednu sloku za druhou. A to je zřejmě fakt, na který jsem u Finů čekal, aniž bych to předem tušil, už od minula. Fakt, který mě v současné době na kapele baví nejvíce. Pach toho, o čem zde mluvím, zanechala kapela nejhmatatelněji v klipovce „Solsagan“, která celý album otevírá, a pak také ve skladbě „Under Bergets Rot“, kde navíc značně zatlačila na pilu hitovosti. Pokud však dáte „Nifelvind“ času více, zaujme vás tímto způsobem většina téměř padesátiminutové stopáže. Rozdíl je pouze v tom, že zbytek skladeb není tak návykový a lehce proniknutelný, jako ony dvě zmiňované. FINNTROLL v nich dávají více prostoru lehce zatuchlé atmosféře a pestřejším aražním, ve kterých dokáží celkem věrohodně zvážnet a zpomalit, naopak utínají jakousi prvoplánovitou zapamatovatelnost, čímž u mě získávají kladné body navíc. Pro posluchače se tak „Nifelvind“ stává albem nejen zábavným, ale také možným pozornějšího poslechu, hledání a objevování.
Jelikož není aktuální novinka v diskografii Finů monotónním blokem, dočká se zde fanoušek i zpestření v podobě hymnické „Galgasång“, pochmurné „Tiden Utan Tid“ či bonusové akustické předělávky „Under Bergets Rot“ jménem „Under Dvärgens Fot“ - skladeb, které dokáží zbytek desky příjemně odlehčit a výsledek patřičně zpěstřit.
Zatímco k aktuální skladatelské činnosti kapely nemám téměř žádných výhrad a „Nifelvind“ mi z tohoto pohledu skutečně sedl, trochu bych se – v poslední době celkem tradičně – ohradil oproti zvukovému vyvážení desky. Jelikož se pánové mající na starost mastering opět nechali pohltit vizí co nejhlasitějšího zvuku, bicí souprava klasicky postrádá jakkoli větší porci dynamiky. To je krásně slyšet téměř na každé domácí sestavě schopné alespoň trochu kloudně basovat. Škoda, jelikož by mohli FINNTROLL při otočení volume doprava působit o třídu, dvě úderněji.
Poťouchlá finská banda v čele se švédsky notujícím frontmanem a novinkou „Nifelvind“ se mi tentokráte velice zamlouvá. Klukům se podařilo vyvážit klady agresivních kytar, osobitě melodických kláves a až ortodoxně black metalového vokálu do vydařeného celku, jež působí přístupnějším a zároveň jasně propracovanějším dojmem. Téměř dokonale vyladěný kompromis, který postrádá své klasické negativum – tedy jakousi nevýraznost a ztrátu extrému.
