Možná si vzpomínáte na zde recenzované album Inchoate IV: The Revenant. Jeho autor, Brandon Duncan, se znova pustil do jiného, o dost výživnějšího projektu - THE SEQUENCE OF PRIME. Sedne vám především, pokud se nebráníte trochu se u poslechu trápit. Pro mě šlo na začátku o docela neprostupnou kaši, jakoby se progresivní kapela přepila ranního kafe. Těžko "Virion" k něčemu přirovnat, protože v zásadě jde o volný proud riffů s jen minimálním náznakem nějaké hudební osnovy. Opřít se lze o zmíněný Inchoate, na kterém si můžete osahat Duncanův styl hry na kytaru, jenže na rozdíl od něj je "Virion" plnohodnotnou nahrávkou i s vokálem a zcela určitě vás nenechá ani na chvíli vydechnout.

K čemu intra, outra, rovnou hodíme posluchače doprostřed hnojníku plného progmetalové agrese a bizarností. O to hlubšího, že "Virion" zní co do studiové práce poměrně obyčejně. Řev, kytary, bicí, nic z toho nevytváří nijak extra zvlášť hmatatelnou atmosféru, na které byste se vezli. Na prvním místě je řemeslo, což znamená, že prakticky nenajdete pasáž bez přechodu nebo změny v riffování delší než čtyři, pět vteřin. Dohromady s monotónním, polozoufalým vřeštícím vokálem je to při prvních posleších něco jako jízda s holým zadkem po tobogánu postaveném z žiletek a nakrájených čerstvých cibulí končícím v jódovém bazénku. Ne proto, že by šlo o nějak extra pekelný nářez, ale kvůli neodbytnému pocitu "proč se do toho, sakra, nemůžu dostat" a vlezlé nervozitě.

Je zhola nemožné z tohoto koncepčního alba vybrat byť jen moment fungující jako záchytný bod pro další poslech. Vše vypadá jako souvislá kytarová improvizace, která je na hony vzdálená přímočarosti Inchoate. Takovýto "halfrandom" vás musí zaujmout, musí vás bavit nimrat se ve vší té změti, dokud nenastane onen moment, kdy se vám definitivně zalíbí. Moje cesta k němu byla poměrně dlouhá, a i teď jsem naprosto neschopen poslouchat desku jinde než doma. Pokud nenecháte vyniknout nejposlednějšímu efektu a nenecháte album, aby vám v uších aspoň trochu rozkvetlo, což u mě trvalo zhruba deset poslechů, zbude vám jen velké, otravné nic. A jak se stává málokdy, čím více ke konci se "Virion" blíží, tím je přístupnější. Jakoby odměňoval za projití počátečním bincem a nechával se poznat. Stejně ale nakonec zase nechá tápat posluchače v beznaději. V jednom momentu začíná gradovat a už už slibuje jakési zapojení se a v dalším všechno zbourá a jsme zase někde jinde.


Žánrově je album velmi obtížně zařaditelné, snad to kdysi na začátku byl thrash, ale výsledek se pohybuje přesně v mezích, které si jeden blázen užívá a zbytek nechápavě kouká. Když přistoupíte na styl "jak se hraje pět vteřin stejně, hraje se nudně" a poslechnete si desku "dostatečněkrát", možná vám z toho něco kloudného vyleze. K dispozici je stažení zdarma, myspace nedoporučuji.