Když se něco jmenuje „Cultus Nex“, v zásadě se dají očekávat od takového počinu dvě věci. V prvním momentě asi každého napadne, že půjde o neskutečné klišé. A hned v zápětí si řekne, že by stálo za to materiál náležitě prozkoumat, když už někdo nazval desku takhle, což člověka mého ražení přímo vybízí k možnosti ji vůbec neposlouchat.

V případě finského tria tedy po hudební stránce o klišé nepoběží ani v nejmenším. On už úvodní táhlý instrumentální „Příchod zapomenutých démonů“ předznamenává celkem nadějnou jízdu. Specifikem téhle skladby je pro mě to, že v ní slyším kus své srdeční záležitosti Dissection. Ono to asi nebude pro každého srozumitelné, ale když se do toho zaposlouchám, přijde mi to velmi podobné úvodní skladbě z „Reinkaos“. Nejednou jsem se přistihl, že mám na rtech formulku „Zazas, Zazas, Nasatanada, Zazas“, jež zde ovšem nepřichází, i když Satanů si užiji v průběhu desky ještě dostatek. A tak předběžně, i těch Dissection. SACRILEGIOUS IMPALEMENT totiž neprodukují až tak striktní black metal, jak by si ho asi většina posluchačů představovala, i když na „Cultus Nex“ najdete i totální vyhlazováky. To se mi zase něco povedlo, hned druhá skladba se jmenuje „Total Anihilation“ a své pověsti by určitě dostála, nátěr je to bravurní a rozhodně nenechá nikoho v klidu nadlouho. Ovšem i tady jsou slyšet prvky netradiční. Například Inferionova bicí souprava připomíná palbu technické death metalové artilerie, nemluvě o činelech. Tak zvláštně cinkajících a něco vzdáleně připomínajících, takhle nějak zněly na některých albech kultovních Death. Když masakr, tak pořádný. Do běsnění „svatého teroru“ mě doslova vmáčkne ultrarychlá práce kopáků a skvěle naladěná a pod kůži ryjící kytara pana Impalera, ta však zhruba v polovině skladby ubere na obrátkách a pánové se rozehrají a odtajní tak i melodie pod povrchem, aby tak potěšili slechy i náročnějších posluchačů. Když se trio rozehraje a rozparádí, stojí to vážně za to. Nejzářivějším příkladem je pak poslední „Utterly Rotten“. Zmínil dvě věci - jakousi zabijáckost a pak zklidnění pro náročnější uši, musím říci, že kombinace probíhají naprosto nenásilně, což je velmi důležité; Finové totiž nejdou sami proti sobě a za to jsou jednoznačně kladné body. Dvě roviny bychom tedy měli. Pak je zde ještě třetí rovina, v níž je největší měrou zastoupen vokální projev posledního z trojice Kaosbringera. Ten balancuje na hranici death metalového growlingu a jakéhosi hysterického středně vysokého vokálu, což pak dodává některým skladbám určitý psychedelický náboj. Tuhle rovinu asi nejlépe vystihují „March of Doom“ a šestá „Revelations… The Coming!“. Není nezajímavé, že tyto tři roviny se protínají málokdy, a tak to vypadá, jakoby deska obsahovala dvě skladby takové, dvě makové a dvě pos… A ono to tak skutečně je, ovšem zde bych to rozhodně nepovažoval za zápor. Ta zdánlivá nepodobnost jednotlivých tracků implikuje fakt, že se mi deska s časem nezdá vůbec nudná a jen tak se neoposlouchá. Lahodné věci se pak dějí v průsečících, kterých je po málu, ale najít se dají, v „Holy Terror“, „Baptism by Blood“ a především pak v impozantní „Utterly Rotting“. Tahle skladba nemilosrdně vraždí a rozsévá zkázu, kterou navíc halí do mlhy infernálního Zla. Závěrečná nepojmenovaná skladba mě příliš z míry nevyvádí, jako jediná je zpívaná v rodném jazyce a pravděpodobně je ze všech věcí nejklasičtější, tedy co do stylovosti. Tipl bych si, že jde o materiál, který vznikl dříve, než zbytek alba, ale to jsou jen dohady.


Debutní dlouhohrající počin se podle mě SACRILEGIOUS IMPALEMENT vydařil. Zvuk je moderní, a přesto dynamický. Místy jsem měl pocit, že slyším své oblíbené Dissection, ale co naplat, nového v hudbě už moc nevymyslíte. „Cultus Nex“ má určitou těžko popsatelnou sílu, která mě doslova kopala před sebou (jestli to nebude dravost a rychlost Inferionových kopáků), a tak mi vůbec nevadí, že valná většina materiálu je vlastně blackened death metal, který není úplně mým šálkem čaje. Zarážející ovšem je, že něco té nahrávce podle mého chybí (možná přebývá), jen nevím přesně, co to je, co brání albu, aby získalo v mých očích a uších status výjimečnosti. I tak ale SACRILEGIOUS IMPALEMENT a jejich posluchačům-rouhačům přeji, aby se kapele dařilo nést pochodeň hněvu minimálně stejně hrdě, jako na „Cultus Nex“ i v budoucnu.