Famózní deska „Baldr ok Íss“ německých HELRUNAR nezanechala v roce 2007 hluboké stopy jen v kolegovi Underovi, ale i spoustě dalších posluchačů. O to více mrzela zpráva, která přišla v roce 2008. Tim Funke (lépe známý pod přezdívkou Dionysos), hlavní kytarista HELRUNAR, se rozhodl z kapely odejít. Jeho talent a skladatelský podíl na počinech kapely byl nepopiratelný a nesmazatelný. Nedokázal však mlčet dlouho. V roce 2009 založil s kolegy Abyssem (zpěv), Euphorionem (bicí) a Sinem (basa) uskupení, jež nazvali UNDER THAT SPELL. A nyní se dostáváme k hlavnímu obsahu článku, kterým je debutové album „Apotheosis“, jež vyšlo na sklonku let 2009/2010.V prvé řadě bych CD doporučil všem sběratelům, protože působí velmi vkusně. Uvnitř sice nenajdete žádné romány, ale přinejmenším obal je vyvedenou prací. Rád bych také podotkl, že zvuk z CD je v tomto případě neskutečně dravý! Zkoušel jsem i verzi, která koluje na internetu, a i při velmi kvalitním ripu nebylo docíleno tak ničivého výsledku. Hudba UNDER THAT SPELL má totiž ohromný drive; vždy jsem u kapel oceňoval pověstný „tah na branku“. Narovinu však říkám: nečekejte sypačky od začátku do konce! To nikoli… Například skladba „Black“ mi v první polovině připomíná svou náladou, zvukem, melodiemi a riffováním poslední počin Satyricon. No, v refrénu možná až moc… Pokud si ale vezmu na paškál třeba následující „Their Last Creation“, máme tu jakoby jinou kapelu, řekněme ve stylu Naglfar a dalších. Skladba je plná skvěle zkomponovaných melodií, které jsou zahrány v příjemné rychlosti. Určitě bych tedy vyzdvihl střídání temp a nálad, které z nahrávky sálají. Jednou je agresivní, jindy zase poklidnější, ale pořád velmi dobře stravitelná.
Pokud mám být upřímný, přínos vidím i v dynamice zvuku, který se sice tváří moderně, ale nezní nijak plytce, jak tomu poslední dobou bývá. Určitě bych si dokázal představit trochu špinavější produkci, která by přidala na atmosféře, ale to je zcela subjektivní. Tak či onak, nahrávka má veliké charisma, bohužel však trpí něčím, co se většinou nedá na 100% odhadnout během pár prvních poslechů – krátkou trvanlivostí. I přes všechny klady, které byly či nebyly vyřčeny, mi po desítkách poslechů přijde, že spoustu riffů jsem „jakoby už někde slyšel“. Řeknete si, že to je v dnešní době normální, zvlášť po kvantech otočení CD v přehrávači, nicméně není tomu tak. Někde se dokážete smířit s tím, že kapela není až tak výrazně svá, jindy vám to ani nevadí, protože přidala něco, co ji dělá autentickou, ale někdy - a to je v tomto případě u mě - si časem začnete říkat, že tuhle skladbu radši ani slyšet nechcete. Abych ale nebyl nějak výrazně skeptický, není to tak hrozné, jak by se z výše sesmolených vět mohlo zdát.
Když se nad vším zamýšlím, vychází mi z toho jeden delší závěr (a doufám, že vy se o ten svůj podělíte v komentářích). Kytarově Dionysos odvedl na posledním albu Helrunar určitě lepší práci, nutno však podotknout, že stále umí. Nahrávka je prošpikována momenty, které jednoduše přikovají ke koženému křeslu, a vy si slastí přilepíte prdel na sedačku takovým způsobem, že nejde odlepit. Bohužel se jako skladatel nevyvaroval vaty ani riffů, které nejsou příliš originální. Pokud ale negativní dojmy vyvážím faktem, že se velmi podařil zvuk a ostatní hráči nezůstali za Dionysem pozadu, vychází mi z „Apotheosis“ velmi příjemná a poslouchatelná deska. Není to sice nic, co by vás bavilo věčně, ale věřím, že spousta lidí si najde zalíbení ať již v dobře zvládnutém vokálu nebo třeba melodickém pojetí black metalu, který nepotřebuje zbytečné klávesy k tomu, aby byl dobrý. Ono to melodické pojetí sice někdy svádí už jen z popisku k pochybám, v tomto případě by však možná byla škoda odsuzovat dne před večerem.
