Mládí ze severu dokáže někdy překvapit. Prozatím jsem se setkával především s příjemnými překvapeními. Povětšinou se to dařilo kapelám z Norska, mohu vzpomenout třeba Iskald či Posthum. Kapely, pro které jsem se svého času nadchl. TYHJYYS jsem nevím proč měl zafixovány jako kapelu norskou, ačkoliv jejich působiště je situováno kousek vedle, do Finska. Nic to ovšem nemění na tom, že jde o spolek mladý, který letos vypustil na světlo světa stejnojmennou prvotinu, jež dnes bude předmětem recenze.

Nedovedu si představit, že bych zde popisoval, že sedmá „VI“ se mi líbí, zatímco druhá „I“ až tak dobrá není, atp. Upustím tedy rovnou od své klasické struktury, kdy se věnuji albu zevrubně a chronologicky. Nejspíš by takto vznikl prapodivný paskvil hraničící až se zmatečností. Jedinou věc ovšem vynechat nedokážu, a to jsou skladby první a poslední. Intro/Outro. Už při prvním poslechu jsem očekával právě na základě úvodního songu, že zde se budou dít věci, „Intro“ mě strhávalo až ukrutnou silou, svazujíce mě ve věru pořádné depresi. Z hluboké bažiny vylézá monstrum, které mě nejspíš přejede, a já už se nedokážu vydrápat ani k úpatí hory, která se tak hrdě tyčí na přebalu desky. I ten obal mě opravdu sváděl a říkal pusť si, co skrývám. Žádné složitosti jen skála a decentní logo, jenomže…

…to co se odehrává pod jednotlivými čísly mě bavilo poslouchat zřejmě jen jednou. Samozřejmě si takový verdikt nedovolíte vyslovit, aniž byste se k poslechu nevrátili. Dám tomu tedy svou minimální kvótu, která leží kdesi mezi sedmi osmi poslechy a výsledek je pořád stejný. To, co se line z reproduktorů, rozhodně nezní hloupě či nesmyslně. Má to hlavu i patu, ale vše, co je mezi tím, je – řekněme - black metal pro nenáročného posluchače. Jistě se zde najdou i místa poměrně zajímavá a netradiční – například kytarové party ve „III“ a určitě nejsou bez kouzla ani ty basové - ovšem většinu materiálu provází šedavá mlha středních temp. A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál se skrývá z pozadí znějící vokál. Nutno přiznat, že slyšitelný a srozumitelný je jen málokdy. Tady je potřeba se podívat poněkud obšírněji na zvukovou stránku věci. Určitě bude záležet na každém, co ve zvuku bude hledat. Ani já rozhodně nezatracuji zastřenost celého materiálu, podle mě je dokonce i prospěšná, protože dodává skladbám punc autentické atmosféry. Na druhou stranu ale prakticky pohřbívá zpěv, což je podle mě spíše na škodu. Vokál totiž i přes zmiňovanou špatnou srozumitelnost (zásluhou právě zvuku) působí na mé uši velmi dobře a z toho, co slyšet je, cítím skutečnou kvalitu. Zvuk je pak - jedním slovem - rozporuplný. Skutečně si nepamatuji, kdy jsem byl naposledy ze zvuku takhle zmatený. Dost možná i tento fakt při konečném zúčtování bude mít na svědomí nižší známku.

Co tedy vlastně „Tyhjyys“ představuje? Představuje porci solidně odvedeného blackmetalu a nedá se říct, že by Finové na desce po muzikantské stránce něco zanedbali, popřípadě odflákli. Jen z toho zvuku jsem zmatený, ale zřejmě jde na vrub podmínkám, v nichž dílko vznikalo. Na debut to není špatné, avšak stejně se nedokážu zbavit dojmu, že jde o dobrou práci jen pro nenáročného posluchače. Kdyby se na desce objevovalo více prvků typu Intro/Outro, určitě by pro mě byl poslech záživnější. Nakonec ještě zmíním jednu věc. Nevím vůbec, o čem deska je, skladby jsou jen očíslované, jazyk vokálu jen těžko identifikovatelný. Obvykle se zaměřuji výhradně na hudbu, ale tady mi i ta drobná maličkost prostě vadí. Celý projekt je vůbec dost tajemný, ani na internetu se nelze přílišného množství informací dopátrat. I přes všechna zmiňovaná negativa ale určitý potenciál v hudbě TYHJYYS nalézám a uvidíme, jak se projeví v budoucnu.