Musím se přiznat, že dokopat se k napsání následujícího článku mi trvalo poměrně dlouho. Deska vyšla už v únoru a máme téměř konec května. Měl bych tedy uvést důvody mého prodlení. Ten hlavní je prostý, chtěl jsem desce věnovat dostatek času, protože GORATH je pro mne hodně zásadní kapelou současné scény. To potvrdila nejen poslední deska „Misotheism“ a její předchůdci, ale i výborné živé vystoupení na festivalu Blacklights. Po necelých dvou letech se F. Dupont vrací, avšak tentokrát není na své cestě úplně sám. „MXCII“ je totiž prvním materiálem v historii kapely, na kterém se podílí kompletní sestava. Proto jsem byl už před vydáním napjatý, jak vše dopadne. Následovaly týdny, kdy jsem albu věnoval nemálo času. Když jsem uznal, že mám desku dostatečně naposlouchanou, shromáždilo se ve mě tolik dojmů a informací, které bych rád zmínil, že jsem nevěděl kde začít… Abych to tedy zkrátil, vyčkal jsem, až nám F. Dupont odpoví na několik otázek, které jsme mu při té příležitosti položili. Odpovědi totiž nabízí velkou spoustu informací, které mohou posluchači pomoci při pronikání do této výborné nahrávky. „MXCII“ je koncepční deskou pojednávající o historii a odkazu jeho rodné vesnice Diepensbeek. Novinka je opět odlišná od předchozích počinů. Hlavní změnou je přechod z anglického jazyka na lokální dialekt, což nejen napomáhá k daleko lepšímu a přirozenějšímu vyjádření autora, ale hlavně celou nahrávku halí do jakési roušky tajemství. Člověk neznalý této řeči tedy maximálně tu a tam zachytí nějaké „známější“ slovíčko. Po zbytek času jen nasloucháte neznámému klení. To mě přivádí rovnou k vokálnímu projevu. F. Dupont předvádí širokou škálu poloh, které přizpůsobuje hudbě k dotvoření potřebné atmosféry. Od tajuplných recitací přes několik prokletých „chrapláků“ až po okultně znějící kvílení, které ve mně lehce evokuje Attilu. F.D. je opravdový puntičkář ve všech směrech. Přesuňme se tedy k tomu nejpodstatnějšímu - hudbě.
Když opět porovnám „MXCII“ s „Misotheism“, od prvního poslechu je patrné, že novinka není tolik přímočará a že poslech bude náročnější. Sedmero skladeb disponuje opět propracovanějším zvukem, který se naštěstí vyhýbá současnému trendu „loudness war“. Ostré kytary jsou výborně podpořeny bicí artilerií, pod jejichž palbou graduje každá ze sedmera skladeb. B. Vanderheyden je nejen dostatečně technický, ale hlavně je schopen vcítit se do nálady kytarových linek a náležitě je doprovodit společně se střídmě hřmějící baskytarou, která je slyšitelná nejen při „klidnějších“ pasážích. Postupné strhávání k drtivějším a dravějším tempům je doslova hecováno oběmi kytarami, které se rvou o hlavní slovo. Melodií, změn a zvratů si užijete plnými doušky. Avšak jak už jsem jednou naznačil, chvíli to trvá. Každá skladba má svůj vlastní příběh. Sedmero temných pojednání o historii Diepensbeeku. „MXCII“ je však něco víc než jen další temná deska. A nyní nemám na mysli technickou stránku věci. Týká se to čistě atmosféry a nálad. Z nahrávky jde opravdu cítit odkaz dávných dob, okultismu a různých temných sil. Koho tedy zajímá více informací o konceptu a jednotlivých tématech, má možnost nahlédnout do bookletu či se více dočíst v chystaném rozhovoru.
Rád bych pokračoval dál a chrlil na vás své dojmy a postřehy, neboť jich není málo. Kvalitní deska si jistě zaslouží více prostoru, než odbyté dílo. Pokud by však měla být recenze úměrná kvalitě desky, občas by nám nestačil jen jeden list. Naopak, čím kvalitnější deska, tím méně slov je potřeba, neboť činy mluví samy za sebe. Občas by stačilo napsat „skvost“ nebo „klenot“. Podobně tomu je i u „MXCII“. Z mé strany nemám k desce žádné výhrady. Vše je tip ťop. F. Dupont je skutečně profesionál a puntičkář. Každým coulem! Deska na mě zapůsobila nejen technickým zpracováním, ale hlavně mi zas po čase dokázala, že existují lidé, kteří dělají blackmetal poctivě a od srdce. Zkaženého, černého srdce!
