Pondělí 24.05.2010 bylo v mém kalendáři označeno hodně výraznou barvou. V pražském klubu Matrix se konal koncert JUNIUS a GOD IS AN ASTRONAUT, což je přesně voda na mé mlýny. Myslím, že JUNIUS není třeba dlouze představovat, natož pak irské Astronauty, kteří v poslední době zažívají nevídaný boom a lidi je prostě a jednoduše milují.

Celý den byl poněkud melancholicky laděný. Zatažené počasí střídaly husté deště, teploty se držely nízko jako kolty Clinta Eastwooda a sluníčko bylo v dalekém nedohlednu. Zkrátka den stvořený pro koncert tohoto typu. Do Matrixu jsem dorazil již na sedmou hodinu, nicméně bylo mi řečeno, že pouštět se začne až okolo hodiny osmé. Protrpěl jsem tedy nějaký čas na dešti a po hodně vlhké šedesátiminutovce jsem se konečně dostal do klubu. Uteklo dalších 30 minut a na pódiu se objevují JUNIUS, aneb dalo by se říci: "co je mroží, to je boží". Řádně neupravené kníry, dřevorubecké plnovousy, úzké nožičky v těch nejtěsnějších kalhotách a párty může začít. Abych se přiznal, poslechu JUNIUS jsem nikdy moc neholdoval, nicméně jsem byl velice zvědavý, jak si zpívající kytarista poradí se všemi těmi vysokými tóny, kterými je "The Martyrdom of Catastrophist" doslova prošpikované. K mému údivu to zvládl na výbornou, což není zrovna častý jev u podobných kapel (viz. například poslední koncert ISIS). Na kapele byla vidět velká chuť hrát a tak do toho dávali opravdu všechno. Velmi zajímavé byly pohyby druhého kytaristy, který se poněkud prazvláštně kynklal do tempa, až jsem o něj měl strach, že na přeplněném pódiu skončí v bicí soupravě. Naštěstí se žádný trapas nekonal, JUNIUS od srdce děkovali všem přítomným a tak jak přišli, tak i odešli. Pokud to shrnu, kapela na mě udělala dobrý dojem svým emotivním vystoupením a je velmi sympatické, že i ostřílení rodáci z Bostonu si České republiky velmi váží a neberou koncerty v našich končinách nadarmo.

Rassa.Libre

Deľba práce je, ako historicky tak ekonomicky, osvedčená záležitosť, a preto mi pripadla úloha dokončiť to, čo kolega RassaLibre tak optimisticky začal. Inými slovami, aká bola druhá časť koncertu, čo predviedli GOD IS AN ASTRONAUT, a kto bol hviezdou večera.

To, že sa týmto inštrumentalistom dostáva v posledných rokoch nevídanej popularity je nespochybniteľný fakt. Svojou príjemne stráviteľnou hudbou oslovujú široké spektrum poslucháčov, zároveň však nespĺňajú predpoklad tej prvoplánovej snahy zapáčiť sa za každú cenu. Uhrančivé a nenásilné melódie si za rekordne krátky čas podmanili aj mňa. Neviem, v akých číslach sa pohybovala návštevnosť ich minuloročného koncertu, ale nemalý počet návštevníkov na tunajšie pomery, bol úmerný atraktivite ich energického vystúpenia. A možno na rovinu povedať, že kto prišiel, neprehlúpil. Tak v prvom rade, zvuk na pódiu vložil medzi koncert a štúdiové nahrávky matematické „rovná sa“. Podarilo sa vytvoriť ideálny pomer medzi jednotlivými inštrumentmi, elektronickými samplami a klávesovým podmazom. Zároveň v tom však nezanikla hlasová linka, ktorá je pre Astronautov tak typická. Osvetlenie oproti JUNIUS tentokrát nahrávalo atmosfére vystúpenia o čosi lepšie, aj keď si neodpustím určité sklamanie nad absenciou videoprojekcie. Ale aby som sa v tej „forme“ nehrabal už moc, prejdime radšej k obsahu.


Pôsobiaci dojmom mierne introvertných hudobníkov, zahľadených do svojich nástrojov, prebehli charizmatickí bratia Torsten a Niels celou tvorbou kapely. Síce po svojom a bez zbytočných slov, no napriek tomu bolo evidentné, že si svoj čas na pódiu užívajú, a o nejakom chladnom alebo odťažitom prístupe nemôže byť ani reč, pretože sa snažili ako malí bohovia. Silné ústredné motívy a napínavá gradácia skladieb od ukolísaných snových melódií až po vyhrotené momenty, z ktorých sa nejednému zachveli nohy, mali za následok, že vyše hodinu trvajúce vystúpenie ani na sekundu nezastalo na mieste. V tejto súvislosti by som chcel vzdať hold bubeníkovi Lloydovi Hanneymu, ktorý, síce vystrčený na okraj pódia, ale svojou hrou odviedol za súpravou neskutočnú prácu s dynamikou. Vskutku radosť pozerať, a trúfnem si povedať, že bez jeho úžasnej precíznosti a citu, by sa v ten večer jednalo o akýsi polovičatý zážitok, nech by do toho obaja bratia napumpovali aj dvakrát toľko energie . Ešte raz bravo. Z prierezovej tvorby kapely mi naživo jednoznačne najsilnejšie učarovali staršie skladby z „All Is Violent, All Is Bright“, vrátane záverečného prídavku v podobe „Fire Flies And Empty Skies“. Čo sa týka nového albumu, tak sa priznám, že som ho dovtedy nepočul, ale tie tri skladby, ktoré zazneli, sa naživo veľmi osvedčili, a do setu zapasovali ako tetris.

Hypnoticky príťažlivá show plná rezkých momentov, ako aj dojemných vybrnkávačiek, si získala zaslúžené ohlasy publika, a ja sa s nadšením zmôžem len na konštatovanie, že po Ulver a Jarboe ďalší tohtoročný nemetalový koncert, z ktorého si odnášam veľmi intenzívny a emotívny zážitok.

Borco