Syndrom dračí věže

I když KEEP OF KALESSIN od vydání alba "Kolossus" dělali dost, aby se zprotivili lidem vnímajícím alespoň jakousi míru vkusu a rozumného jednání i v rámci něčeho tak okatě provokativního, čím je "black metal", necítím potřebu to zohledňovat při hodnocení hudby. V krátkých dějinách tohoto hudebního žánru nijak nezabránilo široké oblibě ani to, že muzikant zabil jiného muzikanta, proč tedy ohrnovat nos nad "Reptilian" jen kvůli tomu, že kapelu postihl záchvat nesoudnosti.
Nicméně, i když bych chtěl kontext stokrát odstřihnout od hudby samotné, ono zalíbení v odlesku sebe sama na objektivu kamery se do ní promítlo. Koneckonců už v čase minulé nahrávky, po dvou letech naprosto prázdné, znějící spíš jako vydařená hodinová znělka. K čemuž nemá daleko i novinka s trochu šilhavým drakodinosaurem na přebalu.

Stejně jako měl "Kolossus" co do velkoleposti přebít "Armadu", ždímá "Reptilian" cecky majestátu až do masa. Co jiného by mělo být na začátku než mohutnící rozjezd "Dragon Iconography" a sypačka s jednoduchým riffováním rozšiřujícím zorničky a způsobujícím vysychání hrdel. Hlavně co nejrychleji uhánět dopředu, motorem zůstává neustálé stupňování dramatičnosti.
A právě tento proces bývá zajímavé sledovat - jak v průběhu tvorby probíhá vývoj k čím dál větší epičnosti. Zatímco například DIMMU BORGIR ve snaze udělat co nejbombastičtější hudbu dovedli i v rámci stylu stravitelného pro všechny zůstat relativně na svém a zachovat si tvář, KEEP OF KALESSIN začali onen zbytek blacku, co ještě zůstal, nepokrytě prokládat zcela fádním středněproudým rutinérstvím. Hnáni velikášskou touhou hrát tak, aby nám i doma začaly vlát vlasy, začali přistupovat k hudbě ne skrze větší a větší zvukovou tvrdost, ale pomocí zjednodušování a lehce konzumovatelné obyčejnosti.

Ale aniž by se uchýlili na tu či onu stranu definitivně - "nightwishizace" je v pravém slova smyslu nezachvátila. "Reptilian" je totiž paskvil, u něhož nedovedu určit, koho má vlastně oslovit. Některé skladby (či spíše momenty) kalessinovského dračího koktejlu skvěle fungují, dokonce se místy spolu s "nářezem" potkává i něco jako atmosféra, avšak jinde převažuje nuda a až krutě obyčejná vata. Chvíli znějí ozvěny časů "Armady", ale naproti se na nás šklebí syndrom spartakiádní "The Dragontower", brzy zřejmě nejpřeskakovanější skladby v dějinách tvrděrockové hudby.
Viz třetí "Judgement": první část tvoří sypačka, později se zvolní tempo, které otevře cestu pro druhou vrcholící melodickým čistým zpěvem silně kontrastujícím se zběsilým začátkem. Místo toho, aby skladba rostla do většího a většího zvukového náporu, a vystupňovávala dojem velkoleposti, utopí se v podbízivosti, která zcela pohřbí počáteční energii.

V zásadě jsou postupy kapel tohoto ražení postavené na hlavu - vyplivnout na posluchače zkraje co nejefektnější, nejrychlejší a nejatraktivnější rozjezd, navnadit ho dojmem, že se odehrává něco extra, a pak postupně zpomalovat a zbytek času vyplnit ničím. Ameriku neobjevuji, jen předchozí alba, jakkoli se po čase ukázala jako trochu obyčejná, stále dobře fungují v rámci svého vlastního světa - sice do mrtě variují jedno a totéž, avšak nehoní se za ničím. Na "Kolossu" ale začalo kvůli snaze hrát co nejvíc velkolepě oblbování posluchačů cukrátkem, což má nyní na ještě mnohem více megalomanském "Reptilianu" za následek úplně stejnou ztrátu trvanlivosti. Buď slyšíme jen velikášství, které se spotřebuje a přestane bavit stejně rychle jako sladké víno, nebo momenty, kde kapela hraje heavy metalovým fandům a dětem. Proč ne "střední cesta" typu "Armada"?


Další z příčin, proč se "Reptilian" stejně jako "Kolossus" míjí účinkem, proč vás za chvíli, i přes několik momentů, kde lze pocítit cosi jako atmosféru, nevyhnutelně začne nudit, je smůla KEEP OF KALESSIN v tom, že není jak zakrýt obyčejnost. Narozdíl od zmíněných DIMMU BORGIR nemají takový zvuk a nejsou natolik extrémní, aby šlo jejich desky poslouchat čistě jako buldozer - aby vás mohlo bavit, že to celé duní, tříská a řeže. O nějaké osobitosti a originalitě zvuku jako takového se taky nedá mluvit - KOK jsou jednoduše naprosto nijací. Ne, nechci po nich umění, taky nikdy nebyli ničím víc než skvělými řemeslníky, jen když se to celé nezazvučí vyloženě tak, aby padaly domy, což se nestalo, tak se i sebevětší touha po nářezu rozpustí jako pára.

Pár vydařených momentů upomínajících na doby, kdy se na čisté vlasy nehledělo, do očí bijící rutina a inklinování ke střednímu proudu (v tom špatném slova smyslu) dělá dohromady spíše rozpačitý výsledek, který častěji nudí, než baví. Přičemž právě bavit chce asi nejvíc.