Mám rád SKYFORGER, mám rád jejich hudbu, starší desky mám v domácí sbírce všechny na originálech. Čekání na novinku se protáhlo na dlouhých sedm let, tedy nepočítám-li znovuvydání „Semigall’s Warchant“ se čtyřmi bonusy, které v mnohém naznačovaly, kam by se kapela mohla pohnout v budoucnosti. Dnes mi připadla milá povinnost zrecenzovat příběh „Kurbads“ – příběh předávaný slovně z generace na generaci a zároveň ctěné čtenářstvo a nejinak i sebe připravit na……tak trochu jiné SKYFORGER
Co mě překvapilo na první poslech, byla určitě čistě heavymetalová sóla hned v úvodní „Curse of the Witch“. No sóla, jde spíše o sólíčka či heavymetalové vyhrávky výrazně vybíhající nad zbytek hudební produkce. A hned následně šlapavá rytmika ženoucí vše vpřed za zvuku thrashující kytary a Peterova drsného vokálu. Drsného, nikoliv black metalového. Do mysli se mi začala vkrádat myšlenka, že bude všechno jinak, zvláště z toho důvodu, že jsem nezaslechl za celou dobu ani náznak folkového nástroje. Dle slov hudebníků jde o metal více, než o folk - a vydržet se to dá. Vše bude záležet na tom, kam až je v tomto ohledu kapela ochotna zajít. S mírným předstihem SKYFORGER zveřejnili píseň v pořadí druhou, „Son of the Mare“. Každý, kdo měl možnost si ji poslechnout, si dozajista udělal obrázek a myslím, že asi málokdo se cítil zklamán nebo ošizen. „Son of the Mare“ má jasný hitový potenciál a obsahuje všechny prvky, na něž jsme si za ta léta u produkce Lotyšů zvykli. Mám na mysli především Kasparsovy dudy a flétny, odkazující na střední období tvorby. Jen drobný nesoulad je ve dvojce slyšet, a sice na některých místech zběsilé kytary, jdoucí leckde až za hranici klasického ladného projevu SKYFORGER. Jen jestli to pánové trochu nepřehánějí?! Ale i tak, tento song je ozdobou desky. Podobně dobře si vede i následující „The Nine-headed“; obzvláště kombinace zdvojených vokálů a melodií dud mi věru velmi sedí a zde je potřeba říci, že vsadit na osvědčený recept sloka – sloka – refrén – sloka - refrén se zde velmi vyplatilo a i trojka na mě působí velice dobře. U následující „Bewitched Forest“ se však pocit spokojenosti mírně vytrácí. Příčiny toho jsou dvě. Za prvé v úvodu slyším něco, co už jsem rozhodně někde slyšel a dost možná v podání nějaké jiné bandy, a za druhé mi osobně dosti vadí popěvek sboru „ooooo o o“, jenž právě zde působí neuvěřitelně lacině. Dokonce mi to připomíná nějakou severskou rádoby heavymetalovou mladou skupinu, která naskočila do právě rozjetého vlaku s nápisem „heavy metal“; tohle byla strašná doba…ti mladíčci nesahali (a nesahají) klasikům stylu ani po kotníky. Jde až o odpudivou skladbu a zdá se, že SKYFORGER jsou svolní zacházet v heavy klišé opravdu daleko. Ještě že je tu klasický folkový předěl v podobě „In The Yard Of The Father's Son“. Předěl naprosto zásadní, protože zatímco první polovina desky připomínala ještě alespoň zčásti staré dobré SKYFORGER, ta druhá se nese na vlnách heavy a thrash metalu.
Pravda, folkové nástroje i zde sehrávají určitou roli, ovšem už ani zdaleka ne zásadní. Děje se tak v případě „The Devilslayer“, kde je vše však dokonale přebito stereotypním thrashingem a na poměry SKYFORGER velmi jednoduchým rytmem, a v případě následující „The Stone Sentinel“, která je však úplně mimo cokoliv, co kdy kapela za dobu svého působení vyrobila. Má uplně jiné tempo, Peterův hlas se posunul do až přehnaně deathové roviny a já si tak užívám skutečně jen krátkou folkovou pasáž. „In the Underworld“ zvolili muzikanti jako druhou promo skladbu a věru věděli, proč to dělají. Po předchozí záležitosti jde o dosti slušnou náplast na uši posluchačovy, tahle se poslouchá téměř sama. „Black Rider“ je pak potvrzením toho, na co jsem už v průběhu poslechu narazil. Těžko hledat lepší ukázku skutečnosti, že současná tvář SKYFORGER je jednoznačně tvrdší, než ta minulá. Musím si však položit otázku, zda je tvrdost za každou cenu to nejlepší a publikem nejočekávanější. Já jsem například ochoten toto akceptovat, ale co ti ostatní. „The Last Battle“ je skvěle vyvedenou metalovou baladou s účastí dud i výborné tklivé flétny v závěru, ovšem nemohu nechat bez povšimnutí jejich využití jako pouhého doplňku. Uvědomuji si, že tady je to jinak, ale být to neznámá začínající kapela, jež by použila podobných prostředků, asi bych řval nespokojeností. O zbytek alba se postará šlapavá „Kurbads“, která se mi zpočátku opravdu zamlouvala. S odstupem času ale musím konstatovat, že jde snad o nejméně skyforgerovskou píseň na celé desce. Jakoby to už ani nebyli oni…
…mí milovaní SKYFORGER
Kapela se rozhodla jít vlastní cestou. Nová produkce je v zásadě tvrdší (rozuměj více heavy), folkových motivů ubylo a jde v první řadě o hudbu metalovou s někde s až přílišnou inklinací k použití „nestandardních“ prostředků. I výsledný mix my přijde ostřejší než v minulosti, jinak velmi profesionálně vyvedený. Hovořit v souvislosti se SKYFORGER o průměrnosti nelze, na to jsou příliš dobrými hudebníky. O čem ale bezpochyby hovořit lze je veliká rozporuplnost celého materiálu. A hlavně stojí to Lotyšům vůbec za to? Je tvrdost základ? Bylo nutné vše ostatní upozadit? Nechám tyto otázky otevřené případné diskusi a za sebe řeknu asi tolik – pro mě se jedná do jisté míry o zklamání, zvlášť s ohledem na sedmiletý půst. Neznamená to ale, že bych kapelu okamžitě zavrhl. Mám rád SKYFORGER a nevadí mi heavy metal a nevadí mi thrash metal. U mě „Kurbads“ ještě projde. Obávám se ale, že ne všichni fanoušci staré tvorby budou podobně vstřícní.
