Ryan, člověk mnoha hudebních vizí, se nyní poslušně vrací s tou, která je pro mne osobně nejvýznamnější. S těžkými břemeny pocitů a příběhů časoprostoru THE HOWLING VOID. Vrací se nejen lovec snových nálad, ale také muž, kterému nedělá velký problém sunout své hudební vnímání napříč různými směry. Od drone metalových Normpeterson, až někam k psycho grindu Intestinal Disgorge. Ale o tom si povíme možná jindy... Pokud už debutové album "Megaliths of the Abyss" padlo na úrodnou půdu Mortem zinu a zcela zaslouženě bylo hodnoceno superlativy, proč si podobnou kosmoprojížďku nezopakovat podruhé? "Shadows Over the Cosmos" je po uplynutí necelých dvou let pokračováním zahořklých pochodů na pomezí zatuchlého funeralu a promyšleného symfonična. Spojení se sympatickou firmou Solitude Productions, jenž dbá více na kvalitu, než na množství, berme jako zaručený posun. Ve společnosti Ophis nebo pradávných archeologů Ea, se THE HOWLING VOID rozhodně neztratí. Právě naopak. Album je navíc vyvedeno poutavým coverem, jehož finální podobu zdobí obraz ruského malíře 19. století Feodora Vasilyeva. Výborně vystihuje atmosféru alba. Jak jsem zmínil, cesta "Shadows Over the Cosmos" vede napůl poli symfonickými a napůl lemuje zapadlé lesní hřbitovy. Cesta je to pomalá a zdlouhavá, přesně, jak má být, ale zážitky z jejího opětovného zdolání neprobouzí dojmy zatracení. Bohorovně obtéká nejeden majestát, tiše se rozplývá na noční, měsícem osvícené louce a stoupá ke hvězdám. Nikde ani náznak podlehnutí a ustrnutí v močálech, kde číhá jenom smrt. Cesta "Shadows Over the Cosmos" promlouvá spíš tajuplně, s vnitřní vírou a nadějí. I když se drží při zemi a smutně se kroutí ve spleti lží, tak přitom neustále neviditelně rýsuje svou dráhu k výšinám. Vede totiž až na věčnost.
Pět vyprávění a jedno vyústění směr časoprostor. Ten směr je jasně dán, a pokud má někdo potřebu hledat jeho další a nové příbuzné, mnoho již nenalezne. Je to jako pět dlouhých dní putování noční krajinou za jarního tání. Nekonečných jako vesmír sám. Výprava za pohlédnutím do nekonečných dálek, pro dotek zdánlivě nedotknutelných vírů samotného astrálu. První den marše planinami a lesy začíná ještě za šera, za brzkého rána. Ještě je slyšet jak poslední zbytky bílé pokrývky země praskají pod nohama. Cesta je náročná a bude to stát něco sil, proto se vyplatí našlapovat pomalu a zlehka. Němé zahrady opuštěných osad vídám čím dál častěji a snad se tak blíží setkání s někým, kdo mi dopřeje pár povzbudivých slov. Ve finále dne tomu tak ale není, zůstávám přes noc sám. Je chladná a jasná, plná hvězd. Po probuzení vedou mé kroky stále častěji do horizontů, kraj se zvedá a pokračování je stále obtížnější. Vrací se vzpomínky na domov, nostalgie a krása prožitých dní. Tento den mi zůstane v paměti jako ten nejmelancholičtější z pochodu za věčným světem. Možná už únavou, ale večer zřetelně vidím obrysy postav pohybujících se po nebi a volající si mne k sobě. Pod tíhou těch podivných stínů nad sebou se mi lehce usíná. Ani ve třetím dni putování neustává chlad a kry odlamující se z břehů řeky ještě dlouho poplují údolím. Tato řeka je dnes mým jediným průvodcem. Sleduji její proud a vidím, že musím jít dál. Kolem již není vůbec nic. Jen pláně nemající konce, bez trávy, života a smyslu se jimi více zaobírat. Já jsem ten poutník pustinou, ten, kdo má svůj cíl a cesta k němu vede různými směry. A ten můj bude tím správným. V noci cítím nekonečný prostor zase o kus blíž, jako bych již na chvíli byl jeho součástí. Ale před poslední cestou je nutné pořádně si odpočinout. Mraky se zatahují a hned od rána je nevlídně. Nevadí, slunce přes den stejně nepálí. Dnes zůstane ukryté a já popřemýšlím co dál. Po poslední noci plné snů a představ se cítím natolik silný, že nekončící putování zlomím a cestu dokončím. Spolu s řekou vstupuji do temné zátoky, nad níž se tyčí vysoké skály až k samotnému nebi. Jak po nich šplhám výš a výš a není návratu zpět, vím, že ta chvíle, proč jsem tak dlouze putoval, je tady. Dotknout se nekonečna, splynout s ním a nechat se vést při tanci se stíny. To navždy si uchovám.
THE HOWLING VOID je atmosféra, provázání nočních lesních údolí a pustých žlebů s odlety mimo tento svět. Ryanovou devízou je právě toto "totální splynutí" a oddání se atmosféře. To, jak přirozeně a nenásilně dokáže polapit každou její nitku a uplést z každé z nich ucelený děj. Po několikanásobném podniknutí společné daleké procházky jsem nezastihl THE HOWLING VOID ani jednou v nedbalkách a jsem opravdu potěšen, že hodina strávená v lese s jedním plešatým Amíkem nemusí nutně znamenat zlo. :)
