Nic není černobílé, dokonce ani black metal. Postupem času na tomto jednoduchém poznání staví stále víc kapel, které dovedou využít nové a nové (a přitom nezavrhnout ty původní) možnosti, jaké žánr skýtá. Od samotného vzhledu až po různorodou mytologii se právě v blacku nabízí největší prostor, jak uhranout a vzbouzet emoce. A FOREST OF STARS toho využívají vrchovatě – jejich stylizace ponouká k rozplétání bezpočtu různých souvislostí, historických nebo filozofických. I stran emocí – vzbudit dojem čehosi opravdového pomůže i taková blbůstka, jakou je iluze pracovního stolu viktoriánského džentlmena – jako byste se opravdu někomu hrabali ve věcech, když se na stránkách kapely snažíte něco dozvědět. Tím spíš, že kvůli tomu musíte šoupat s pitomou zlatou ještěrkou. Nechme ale stranou pozadí, soustřeďme se na hudbu, honosící se označením psychedelická. Nejčastější asociace bude nejspíš spojená s raušem, tripy, odpoutáním se od těla a podobně. S AFOS ale nemám pocit, že se pět minut po vysátí lajny omítky ocitám v jiném světě, i když ve skutečnosti jen sedím v baru plném řičících zhýralců. Naopak, veškeré dojmy působí svěže a dokonce snad reálně. Proč si jednoduše nevybavit Angličany, kteří se kdysi za časů královny Viktorie plavili přes moře do exotických zemí, a snad si to i trochu romanticky přibarvit a nechat se okouzlit románovými představami o dobrodružstvích v dalekých krajích. Deska se ovšem jmenuje „Opportunistic Thieves of Spring“, už její název, nemluvě o textech, tak napovídá, že AFOS neignorují realitu.
Pamatujete na Hořký měsíc Romana Polanského, v němž se mladý anglický pár vydává lodí na výlet do Indie? Na protáhlé obličeje, když jeden Ind pokazí jejich nadšení zmínkou o jeho zemi, že je špinavá, plná nemocí a smradu? Nakonec na tom nesejde, neboť ve filmu onen pár nezažije největší vzrušení ve vysněném cíli, ale už během cesty – vzrušení lákavé i nepříjemné. A právě tak se dá album popsat – jako cestu plnou naivních, ale krásných představ o místě, kam se putuje, a drsného rozčarování přicházejícího ještě v jejím průběhu. Nedostanete se k žádnému jednoznačnému pocitu, kdy byste si řekli, líbí se mi to proto, že takováhle agrese nebo tajemno tu ještě nebylo. Jen prostě zažijete řadu přímočarých a intenzivních věcí, aniž byste je mohli dopodrobna vysvětlit.
Obvykle se na to jde přes klávesy a všemožné samply naroubované do metalu, aby se dodala atmosféra. Celé to pak působí vyumělkovaně – chvíli se zuří, chvíli se sní. AFOS ale dovedou všechny ozvláštňující prvky spojit s blackem lehce a přirozeně, vůbec nevnímáte jakoukoli násilnost. Jedno, jestli zní kytary, housle nebo flétna, sypačky či jakési dálnovýchodní motivy – vše je součástí jednolitého perfektně fungujícího celku, v němž se jemnost a surovost mísí a protínají, ne střídají. Ale ve všem také zároveň zůstává určitá nedořečenost, nic nepůsobí natolik definitivně a uzavřeně, abyste si k hudbě nemohli cokoli domalovat.
Popravdě už si nepamatuju, kdy mi naposledy běhal mráz po zádech, pročež si neodpustím zahřímat, že skladba „Raven's Eye View“ je něco neuvěřitelného – ne snad pro složitost a propracovanost kompozice, ale díky tomu, že kapela má nejspíš ve skříni boha minimalismu. Jak je možné vyždímat z několika tak jednoduchých věcí tolik – na začátku třetí minuty, kdy utichne španělka a ozve se úplně jednoduchá flétna a následně exploze „prachobyčejného“ black metalu, mi prostě padá čelist.
Hudbu AFOS nedělá zajímavou žádná překombinovaná post-progrese, ale skoro až vydírání posluchače vytažením charismatu zvuku jednotlivých nástrojů na maximum. Pokud se nepletu, tak nějak takhle se dělal černý kov v začátcích – a nejspíš se ten nejlepší tak dělá stále. Jen s malým rozdílem – důvěrně známý rohatý pán zezdola má čím dál víc převleků. Často se mračí skrz černobílou malůvku, ale někdy jen tak ve fraku, v jehož kapsách má schované cibule a karty na bridž, hrává po džentlmenských klubech na housle.
