Netrvalo dlouho a setkání se sympatickou ruskou firmičkou Solitude Productions se opakuje. Agilní doomové vydavatelství totiž vedle nového kosmoprůvodce The Howling Void vrhlo ve stejný den na svět také novinku Němců OPHIS. Tím dnem byl 1.červen a ten je zároveň vlastně jediným styčným bodem obou kapel. Pohled
na doom metal mají OPHIS jednoznačně odlišný, neboť servírují jeho tradičnější formu aneb kombinaci s odvěkým příbuzným, death metalem. Nesní tolik o hvězdách a vesmírných koridorech, jako spíš drhnou své staré řemeslo pěkně od podlahy. A není to příliš obyčejné? Už dávno přežité? A je vůbec nutné si podobné otázky pokládat? Faktem zůstává, že jsem si je sám na startu hraní k tanci a poslechu připomínal a nečekal kdovíjaký punc geniality. Ale proč si s tím nadále lámat hlavu? Vždyť prověřené zbraně stále zabíjejí. Pojďme tedy zemřít rukou OPHIS.
Jak známo, první dojmy střídají dojmy druhé, ty pak za týden dojmy šestatřicáté a tak dále dle libosti, třeba do úmoru. Je pravda, že mé první dojmy nebyly bůhvíjakým odvazem. Hlavou se točila jen věta o prapůvodu My Dying Bride, ale časem došlo k jejímu úplnému zapuzení. Důvodem není nic jiného, než samotná kvalita OPHIS, která po jisté době vydoutná odněkud ze sklepních prostorů a velice rychle omámí. Spouštěcím mechanismem „Withered Shades“ je nakonec jeho samotná trvanlivost. Vzácně dlouhodobá. Čas, který se vleče spolu s předlouhými kompozicemi, je proto zcela na naší straně.
Ten, kdo si hraje na písku věčného propojení doomu s death metalem, zlobí jen někdy, ale hlavně si zaručeně musí do sytosti vyhrát také s gradací a strukturou písničky vůbec. V tomto případě je to přímo jeho povinnost. Vytahovat zoufale se vlekoucí zatěžkanou zrůdnost ven na světlo a nechat ji vytančit se z kocoviny se samotnou smrtí. Znovu a znovu, neúnavně až na povrch. A těchto tanečků jsou OPHIS dostatečně schopni využívat. Záměrně opuchle se tvářící zjevení nejednou vyskočí na zadní a rozkýve své tělo, přesně jak mu velí dokonalé „tempo furioso“. Rychle a zběsile. Takových zdrcujících povelů má deska „Withered Shades“ přesně pět. Je v nich vše, co má nezbytně být - jak táhlá hra nervů, tak probrané učivo skočných vložek s králem smrťákem. Ukrývá i skromné atmosférično a nechutný vokál oznamující vše podstatné hostům tohoto smutečního průvodu. Průvodu, jehož pochod bylo potřeba si pořádně odpracovat. Pěkně tuhou dřinou bylo už úvodní prokousání se songem „The Halls of Sorrow“. Dostat se mu na kobylku s tak obyčejně se tvářící náladovostí trvalo málem věky. Ne a ne, stokrát ne, nic, co by se dalo pochválit. Po vyšším počtu rotací na něj dnes nedám dopustit a znamená pro mě totéž, co pec pro spalovacího technika. Pevné to přátelství. Ohledně onoho spojení s kumštem smrt metalu nemohu nezmínit vážného adepta na post „nejrychlejší pasáž alba“, třetí věc „Earth Expired“, jejíž úvod je doslova zničující. Druhá polovina „Withered Shades“ vedená kolosy „Necrotic Reflection“ a „Halo of Worms“ už působí naprosto dotaženě, někdy až euforicky. V místě, kde se album láme a volně spěje k závěru, nijak neuvadá, naopak se hrdě dme a vysílá ty nejzhoubnější střely do spících těl. Mocně a záludně. Je mimořádně zábavné připomenout si to staré doom metalové šílenství v této době, kdy jako kdyby celý žánr jen poléhaval a smutně zíral na všechny ty post-apocalyptic a sludge korodující soubory, které vrčí silněji a silněji. Jen sem tam se probudit, zase zhasnout a jít spát ... Ale vypadá to, že není zas tak zle. S OPHIS rozhodně ne. A není ani nad to, hezky si zavzpomínat. Inu, 1.červen byl letos pro doom metal zatraceně plodným dnem.
A tímto se chtě nechtě vracím zpět k The Howling Void. Vznikl tu jakýsi minisouboj, který jsem přes veškerou snahu nesetřásl, a pořád mě pronásleduje. A výsledek? Je velmi prostý. Zasloužená remízka a předání věcných cen oběma soutěžícím. Společná fotografie, večeře šampionů a kalba až do rána. Umírat ve spárech takových poctivců, jako jsou OPHIS nebo letec vesmírem Ryan, je prostě nádherné.
Završení života pod vládou OPHIS doporučuje osm lékárníků z deseti. Podávat minimálně třikrát denně a smrt vás bude bavit stejně jako mě.
K recenzi poskytl: Solitude Productions
