Tím, že jsem se zaprodal ke zhotovení recenze na novinkovou věc od francouzské CELESTIE, jsem na sebe ušil neskutečně náročnou boudu. Dlouhou dobu jsem se prodíral všemi personálními nešvary a snažil se pochopit, kdy končí první a začíná druhé období „Noktova dítěte“. Jedno heslo, pocházející nejspíše z úst moudrého člověka, zní „Žijme pro budoucnost, neotáčejme se za minulostí“. Poučím se tedy z moudrosti neznámého a přistoupím přímo k aktuálnímu počinu s názvem „Archaenae Perfectii“.

Neznalému CELESTIE jistě jako nápověda postačí první skladba, jež je tvořena pouze vtíravými melancholickými kytarový linkami. Chvíli jsem si přál, aby celá nahrávka byla tvořena pouze náladotvornou akustickou kytarou. Ovšem nadšení tohoto ražení mi vydrželo všehovšudy pár minut. Druhá skladba v pořadí, „Demhiurghic Deity (Devilution)“, mě doslova přišpendlila k podlaze. Velice osobitě podané hutné black metalové šlapanice s romantickými prvky často evokují dvě naprosto odlišné věci. Krásně zasněné melodie jsou rázem przněny chlupatým ocasem podzemního black metalu. Skladba následuje skladbu a nálada začíná směřovat k bodu mrazu. Na obloze se zatahují mračna a pomalu začínám očekávat déšť. Pochmurné melodie mi však stále častěji připomínají další hordu podobného ražení - Nocturnal Depression - v dobách, kdy její hudba byla opředena určitou aurou pravosti.

V hudbě CELESTIE je mnoho prvků a vskutku nápaditých pasáží, které se nebojím označit za dokonalé, ale ještě více takových, které jsou spíše vycpávkového charakteru. „ Archaenae Perfectii“ doslova vyžaduje extra pozorného posluchače s hlavou v oblacích. Člověka, který se naplno položí do všeho, co strunný nástroj vyprodukuje. Bude s Noktem zuřit, běsnit, ale také plakat. Pokud se člověk náladotvorné hudbě sám nepoddá a nebude ji následovat, bude brát romantické vybrnkávání v některých „sladších“ momentech za jakousi povinnou nudu.

CELESTIA je netuctová kapela a přesně takovou ji musíte mi neustále na očích. V celkem osmi skladbách se setkáte se všemi tempy. Od melancholických „ploužáků“ se dostanete k běsnícím bouřím. Bestiálního tempa je však na desce minimum. Avšak musím zmínit skladbu „Dominus Crux Spiritus“, která je skutečným skvostem mezi skvosty. Velmi dokonale a s přehledem kloubí veškeré atributy nahrávky v jednu - konečně dokonalou. Abych však odhalil i negativní stránku věci, musím nakousnout Noktův vokál. Místy se zdá příliš „true“ na to, aby úzce korespondoval s instrumentální stránkou věci. Avšak budou tací, kteří si zamilují takto extrémní rozpětí obou stran.


Sečteno a podtrženo, CELESTIA vyžaduje velmi osobitý přístup a já od hudby očekávám, že mě bude maximálně bavit a svezu se na vlnách euforie. Toto se mi však podařilo zažít jen u třetiny hrajícího času. Když k tomu připočtu občas velmi ubzučené kytary a bicí, jež musím často hledat hluboko v útrobách CELESTIE, nevím, jestli se mi dostalo toho, čeho jsem se snažil mermomocí dosáhnout.