Po čase přicházím s dalším materiálem, který by se dal zařadit do škatule „jen pro pár lidí“, kombinující několik rozdílných vlivů, opírající se o mnoho základů a tvořící tak něco jiného, než na co může být „obyčejný“ posluchač zvyklý. Komu tedy smrdí variace na post-styly, punk & crustová agresivita, HC běsnění, či dokonce doomová melancholie zakomponovaná do black metalu, ať se na místě otočí a kráčí si po svém. Naopak ti, jež zpozorněli a začínají mroukat blahem, pojďte blíž a věnujte mi chvíli času. TERZIJ DE HORDE tvoří pět týpků z Holandska, kteří vzali výše zmíněné a zkombinovali to do své hudební vize. Inspirace vychází z mnoha různých autorů a filozofů, převážně pak od holandského básníka Hendrika Marsmana. Z jeho básně Einde také pochází název kapely, který by se dal přeložit jako „napříč hordami“. Poslední informací, kterou vám před samotným rozborem desky sdělím, je, že tři z nich dříve působili v black/post-rockové kapele Liar Liar Cross on Fire (vlastně předchůdci TDH). Prvotní počin „A Rage of Rapture Against the Dying of Light“ obsahuje pouhé čtyři skladby, ale jako ukázka umu to bohatě stačí. Stopáž vydá téměř na půlhodinu velmi intenzivní hudby, která uchvátí hlavně svou naléhavostí, syrovým vyzněním a opravdu ne zcela typickými postupy. EP po prvních vteřinách okamžitě nabírá na obrátkách a servíruje posluchači jeden úder do hlavy za druhým. Obzvláště do uší bijící je Joostův vokál, který balancuje někde na pomezí black metalu a core-ových záležitostí (záleží na okamžiku a důležitosti sdělení). Úvodní „Prometheans“ je nejkratší z celého EP a při prvním poslechu jsem si vzpomněl kupříkladu na zde recenzované Fen či podobná uskupení. Podobnost by se dala najít nejen ve zvuku, ale hlavně ve způsobu kytarové hry. Následující skladba se opět rozjíždí z pozvolných ruchů a vytažených kytarových tónů. Rozjezd je tentokrát delší, ale o to razantnější je samotná gradace skladby. Působí jako migréna. Ničí vaši na střep rozbitou hlavu každým úderem do bicích, každým dalším křikem. Joostův ryk působí jako kango na vaší hlavě. Od půlky této desetiminutovky opět přijde smršť. Crustové rytmy, řezavá kytara a nečekaně chytlavé postupy s melodickou linkou však rozhání veškeré chmury a vy se najednou ocitáte s příjemným pocitem na úplně odlišném místě. Ne však na dlouho…
Do vln agónie a nervozity přepnete ve chvíli, kdy se na displeji objeví číslo tři. Nepříjemný pocit vás provází každou vteřinou. Každým momentem nabýváte na pocitu, že přijde zlom, který vás definitivně zničí. Čelíte razantnímu útoku na váš sluch a psychiku. Z ničeho nic však přichází paprsek světla skrze zamračenou oblohu. Chvilinka naděje, spásy. Falešná naděje, ideje spásy. Nic není, jak se zpočátku může zdát. Stagnující zakončení však přináší chvilkové rozptýlení v podobě „mostu“ mezi touto a závěrečnou skladbou. Jde o zhudebněnou báseň Bedrock This zahranou na banjo. Ano, čtete dobře, banjo – nástroj, kterým se prezentuje kupříkladu bláznivý Ivan Mládek, zazní i na této nahrávce. Nevěříte? Můžete se o tom přesvědčit sami. Závěrečná „Non Timetis Messor“ opět pokračuje v již vyšlapané cestě předchozích skladeb. „Non Timetis Messor“ by se však dala ve stručnosti vystihnout jako nejvíce „post“ záležitostí z celého EP. To se odráží hlavně na hře bicmana a kytarovém podkreslování atmosféry, hloubky a pocitů.
EP by se dalo rozhodně popsat jako záležitost na hodně poslechů. Každý další ve vás totiž vyvolává nové a nové dojmy. Najednou si uvědomíte něco, co vás dříve ani nenapadlo. Jako příklad mohu uvést poznatek, který mi prolétl hlavou asi při desátém poslechu. Úvodní brnkání v první skladbě mi náramně připomíná americkou partičku Deftones, která však nemá s black metalem nic společného. I přesto je však podobnost s ní až nadmíru velká. Podobných „šoků“ jsem následně absolvoval více. „A Rage of Rapture Against the Dying of the Light“ mě s každým poslechem baví víc a víc. Doufám, že podobně zaujme i některé z vás. Budu samozřejmě vděčný za jakoukoliv reakci.
