Ač je album „Wanderlust“ úplně prvním dlouhohrajícím počinem FINNR'S CANE, nejedná se zdaleka o žádné hudební nováčky, neb jejich hlavním kapelníkem, a tím pádem hudebně ideovým vůdcem, je ostřílený kanadský kytarista Fraust, známý hlavně z folk/blackových Wolven Ancestry a také z jeho sólo projektu Aastyra, jehož debut byl, dle mého názoru, obzvláště vypečenou fošnou a určitě jedním z velkých překvapení roku 2007. Nicméně doba již pokročila a autorská invence směřuje očividně do poněkud odlišných vod, než byla zběsile experimentální Aastyra. FINNR'S CANE je na první poslech důkazem starého pořekadla, že když dva dělají totéž, není to totéž. Kanadský ansábl zcela na jedničku nastudoval triky a hru předních blackových melancholiků, epických bardů a alternativních doomařů,jako jsou Enslaved (hlavně poslední desky a určitě i „Mardraum“), Borknagar či Katatonia. Hlavně prvně zmiňování Norové se mi během poslechu vybavili nejčastěji, až jsem přemýšlel, jestli jsem si nepopletl CD v přehrávači. Z omylu mne ovšem vytrhl nepřehlédnutelný rozdíl, a to je absence vokálních pasáží, snad až na pár syntetizátorových ploch, které navozují zdání hodně upozaděného alikvótního zpěvu.
Album v sobě zahrnuje, jakožto správná black/doomová krmě, všechny potřebné a důležité ingredience. Jemně vybrnkávající kytary, které svou klidnou vlnkou čeří hladiny vzpomínek, až dávají někdy vzpomenout na zamyšlené pasáže takových A Perfect Circle, jsou vzápětí zbořeny zvuky rozzuřených strun a basů, které podpořeny vydatným tlukotem bubnů zase perfektně evokují zimní bouři kanadských velehor a pocit naprostého osamění. Tu a tam v nejvypjatějších momentech Fraustovi černé duše vylézají na povrch silně depresí zatuchlé smyčky riffů, které vzdáleně invokují z hlubin podsvětí šíleného poloboha melancholie Xasthura, aby za okamžik ustoupily solefaldsky najazzlé pasáži pro kapelu a cello.
Bohužel tento krásně znějící nástroj, kterým FINNR'S CANE disponují, nebyl příliš využit a zapadá pod těžkými nánosy kytar a bicích. Je to podle mě jedna z největších promarněných příležitostí „Wanderlust“, protože právě cello mohlo ony klidné kytarové vybrnkávačky obohatit o ne úplně obvyklý zvuk. Zároveň si člověk může jenom představovat, co umí takové cello s porcí efektů a studiových hejblátek. Na svém MySpace totiž kapela označuje sebe samu jako black/experimental/ambient, i když ambientní pasáže aby na tomto albu hledal člověk s lucernou. A právě cello by mohlo být tou kýženou spojnicí mezi světem horské melancholie a kosmických pasáží ambientu.
Z projektu Aastyra vím, že je Fraust schopen velmi neotřelých ambientně-elektronických postupů, takže neznalost termínu zde nepřipadá v úvahu. Spíše mám pocit, že toto první album bylo takovým prubířským kamenem, zkouškou orchestru či materiálem k sehrání muzikantů. Jak jsem napsal výše, své vzory mají všichni perfektně nastudované a natočený materiál dává naději věcí příštích, ovšem chybí mi tam jedna zásadní věc – a to pořádná porce originality i skladatelské invence, která by dala FINNR'S CANE jasnou tvář a vyslala nezaměnitelný vzkaz posluchačům: „Tohle jsme my!“. Ingredience jsou, umění vařit také, zvuk velice střídmý a moc pěkně nastavený, akorát se nemůžu zbavit dojmu, že už jsem to v životě jedl mnohokrát.
S hodnocením mám tentokrát trochu problém. Skupina své řemeslo odvedla poctivě, a to včetně finálního mixu, obalu, krásného loga a vůbec porce dobré muziky. Ovšem, jak jsem řekl, chyběla mi originalita, něco nového. Na druhou stranu Wolven Ancestry je jedna z mála melodicko/folk/blackových kapel, kterou moc rád poslouchám a z projektu Aastyra jsem byl svého času dost odvařený, takže dávám podle mého soudu kompromisních 7 bodů. Pokud vám ale nevadí poslechnout si muziku, která věrně kopíruje některé postupy Enslaved a podobných spolků, klidně si ještě jeden až dva body přidejte. Já si je schován pro příště… A jsem si jistý, že se budou dít věci!
