Ještě malou chvíli předtím než prvního hudebního publicistu napadlo spojení eko-black, dřív než se zpoza oceánu vylouply post- kapely s texty o přírodě, už TROLLECH nějakou chvíli pátrali, za kterým hříbkem číhá jaké zlo, aby se o tom mohli svým nezaměnitelným stylem podělit. Poměrně rychle na české scéně vzniklo něco, co se nebojím nazvat kultem, sympatickým nejen proto, že se i přes fascinaci nebo až posedlost lesem nikdo z kapely v žádném "mimovolně" neztratil, aby onen kult přiživil. Nadšení fanoušků vždy vytryskávalo spontánně, v přirozené reakci na poměrně bezprostřední hudbu i tématiku, jaká dovedla oslovit každého. Snad díky tomu, že příroda má v sobě kouzlo jaksi sama od sebe, snad proto, že co jiného by nás, národ chatařů, chalupářů a cyklistů s nejhustší sítí turistického značení v Evropě mohlo potěšit víc než lesní mytologie. Sarkasmus nehledejte, naopak - kapela pro mě byla vždy atraktivní, protože v době nese nádech autenticity - nezpívá se o nějaké sněhem zaváté chatrči v tundře na severu Norska, ale o hradu Radyni a Kodském polesí. Vždyť to máme za humny, proč se tedy nevydat přímo po stopách skřeta Duchmause.

Ostatně nikdo nečeká, že by se fanoušci nenechali oslovit konceptem desky, můžete jej jen milovat nebo nenávidět, nic mezi tím. Pokud v sobě máte alespoň pár „pohádkových“ buněk, jen těžko se „Jasmuz“ mine účinkem. Trollechovská „blacksmith legend“ přímo žadoní, abychom do ní skočili po hlavě, zapomněli na své starosti a s napětím čekali, jestli to ten děda nakonec uková. A skutečně – chudák se moří s podkovami a brněním, poté doslova vypustí duši, a já se jen nechávám unášet.

Těžko mluvit o konzervativních fanoušcích nadšených z nahrávky nevybočující ze stylu TROLLECH ani o píď, protože rozdíly mezi posluchačskými očekáváními se v případě této kapely nejspíš stírají. Vytvořený svět a hudební koncept je sám o sobě natolik atraktivní, že nálada a atmosféra, čišící byť „jen“ z další desky, jednoduše tvoří vše, dík čemu značka TROLLECH sklízí úspěch.
"Jasmuz“ si nezadá s chytlavostí svých předchůdců, jen oslovuje jiným způsobem. Skladby jsou ve srovnání s minulostí rozvolněnější, od splitka s Heiden, kde agresivní lesní nadšení dosáhlo vrcholu, se zvolnilo, hudba zní decentněji a snad i přístupněji pro posluchače pohybující se vně stylu kapely, s přibývajícím léty se neměnícím. V minulosti se sice rachotilo, skrývalo v mlze, ale nejsilnější feeling má z diskografie kapely právě „Jasmuz“. Ne díky muzice nebo příběhu samotnému, ale kvůli jejich dokonalé souhře.


I přes spokojenost se nelze se ubránit kacířské myšlence, jestli Lord Morbivod díky všem svým projektům talent spíše nerozmělňuje, než využívá, jestli by například Root nekoukali, kam to až může dotáhnout český ug, kdyby všechen potenciál soustředil do jednoho místa. Odpověď pochopitelně neexistuje a úvahy tohoto směru zůstávají v rovině drzého hospodského mudrování. Nicméně i jako nadšený fanoušek hltající vše, co dostane, si dovedu představit, že bych mohl jít s hodnocením ještě výš.