Při oznámení startu sekce „Relics“ jsem přemýšlel, jak své příspěvky pojmout. Můj plán byl recenzovat skvělé ale opomenuté nahrávky, avšak uvědomil jsem si, že by také nebylo od věci začít s deskou, která odstartovala vlnu kapel, jimž poslední dobou věnuji největší pozornost. Vždy jsem byl nakloněn hudebním řezničinám všeho druhu, ale až teď jsem si jist, že s kapelami jako Black Witchery, Daamar, Conqueror/Revenge jsem konečně ukojil hlad po extrémní, temné, násilné, avšak stále uvěřitelné formě kraválu, jenž jsem cítil už jako malý fakan somrující po „starých fotrech“ death metalové kazety. Zvolil jsem si tedy kapelu stojící za vznikem zmíněných spolků, která ale měla také velký vliv i na jiné formy black metalové hudby.

„Blood Upon the Altar“ je prvním demem satanských skinheads BLASPHEMY z Kanady. Ovlivněni kapelami Hellhammer, Discharge či Posessed tvořili metal natolik našláplý, že snad jen Sarcofago či tehdejší grindcorové kapely jim byli rovni svou agresí. Ve starých recenzích se slovíčko black metal objevovalo málokdy a recenzenti se ve svých závěrech až komicky rozcházeli. Jedni BLASPHEMY nenáviděli, druzí milovali. Kupříkladu Beherit vzpomínali, jak jim domů došla kazeta a oni ji ve zkušebně donekonečna přehrávali znova a znova uhrančeni tou bouří, která se na ně vyvalila. Kolem BLASPHEMY se začal tvořit obrovský kruh mýtů a příběhů a kapela se stala spíše životním stylem než pouhým hudebním vyjádřením. Na rozdíl od hudebníků z Norska však zůstalo toto přesvědčení nezměněno. Rituály na pohřebišti v Ross Bay stále pokračují, dnešní vzácné koncerty kapely jsou stále pověstné svojí intenzitou a vlnou násilí, snad už jen při nich lidé nepáchají výtržnosti a škody na majetku jako kdysi dávno.

„Ross Bay grave
Black Mass begins
Blasphemous prayers
Are being chanted backwards“
BLASPHEMY jsou také výjimeční faktem "co skladba, to kult". Když koncert, tak jedině obsahující všechny skladby, které kdy nahráli. Každá má svůj silný nosný základ, některé jsou poskládány jinak než ostatní, ale u všech si vybavíte něco, čím bude pro Vás daná skladba unikátní. Black Winds a Caller of Storms, dva hlavní skladatelé hudby BLASPHEMY, se však neuchylovali ke psaní snadno zapamatovatelných, vlezlých melodií. Kombinace bicích, bestiálního vokálu a kytar/basy dává dohromady zvláštně rytmický a úderný feeling typický právě pro BLASPHEMY a kapely na ně navazující. Je těžké tento rys popsat, ale ve výsledku žasnete nad tím, jak je hudba brutální - krčíc ret, hrozící pěstí - a ani na chvíli vás přesto nenapadne, že by tohle snad nebyl black metal. Skladby zpravidla pohání rytmus blast-beatů, avšak 3 Black Hearts of Damnation and Impurity, jakkoliv jednoduše a přímočaře hrál, dovedl vtisknout skladbám specifický rytmus. Nevím jak to popsat, ale sypačky hrané BLASPHEMY, Proclamation, Black Witchery mi přijdou prostě trochu jiné. Minimálně se shodneme na tom, že úvod ke skladbě „Ritual“ se stal doslova ikonickým rytmem kapely.

“Together proclaiming war
The worlds ending forever more
A nuclear power plant scare
Breathing out the flame of doom”

Když si po sobě článek zpětně čtu, dochází mi, že se příliš nejedná o recenzi jako spíše o pojednání o BLASPHEMY celkově. Nezažil jsem dobu "tape-tradingu", ani nevlastním "die-hard" edice či "test-pressy" kapely, ale to mi nebrání v tom, abych nevzdal hold jedné zásadní kapele, která je vedle profláklých severských spolků neprávem přehlížena. BLASPHEMY jsou po letech zase o něco aktivnější, mnoho let slibovaný materiál se zdá být na dosah více než kdy předtím. A pokud máte zájem spatřit legendu naživo, není nic snazšího, než si v listopadu udělat výlet do Berlína, kde Satanic Skinheads vystoupí naživo v rámci Nuclear War Now! Festivalu. Avšak existence kapely je křehká, kdo ví, zda-li nebude další „pauza“, kterých si již udělali několik, ta poslední.