Tušil jsem, že jednou nadejde den, kdy se někomu z nás dostane pod ruku dílo někoho z nás. Ten den je zde a já mám před sebou debutní placku „La Diabolica Commedia“ slovenských NEVALOTH, kde, ne tak úplně náhodou, působí redakční kolega Vilozof. Teď si asi mnozí řeknou, no ano, to zas bude nějaká reklama, kolega kolegu nepodrazí a album vychválí do nebes, nebo ho naopak v rámci špičkování uvnitř redakce ironicky zařízne. Mohlo by být, ale ode mě podobné věci nečekejte, nemívám ve zvyku vychvalovat to, co dobré není, ani hanět to, co kvalitní je. Takže klasická recenze - nic víc, nic míň.

Album otevírá intro „Apollyon“ a přiznám se, že něco podobného jsem očekával. Málokterá kapela zaměřená na klávesový black metal by začínala jinak. Ovšem pochodové rytmy v kombinaci s klávesami mi dávají jistou naději, že by nemuselo jít o úplnou tuctovku. Zdá se, že Delgrast se svými klávesami by mohl být hlavní devizou kapely, a přestože v bookletu je napsáno, že veškerou hudbu složili NEVALOTH, už intro naznačuje, že právě pan Delgrast v tom bude namočen měrou největší. Plynule se vše přesouvá do skladby „Blasphemous Metal“ a mě nahlodávají první zoubky pochybností. Píseň jsem slyšel už v minulosti na myspace profilu bandy a neseděl mi zvuk bicích. Těžko říct proč, ale očekával jsem, že z desky by to mohlo znít o dost lépe. K mé smůle nezní, a tak snažení bijce Svjatogora (jakkoliv je rychlé a přesné) sterilní nazvučení nahrávky posouvá do zvuku automatu. Skladba má ovšem i svá pozitiva, místy jde o skutečný nářez, jinde se mihne zajímavá kytarová pasáž a úplně nejvíc na mě zabírají klidnější party kláves. I když tady je jich naprosté minimum. Následující „Krvilačnosť a Túžba“ je na tom snad ještě o kapánek hůř. Opět se mi líbí kytary, především v úvodu, o dost méně však už bicí. Tohle ovšem není jen zvukem, někde jsou ty nepřesnosti velmi citelné. Má nenakloněnost míchání několika jazyků na jedné desce je všeobecně známá, ani tady to necítím jinak. Navíc se přidává ještě jeden výrazně znepokojivý faktor, a tím je nesrozumitelnost vokálu. Ať už je to práce Delgrastova nebo Vilozofova, nezlobte se na mě, pánové, v těch anglických textech se to zkousnout ještě dá, v „Krvilačnosti…“ se ovšem jedná o hrubé velké minus.

Mé přesvědčení o tom, že NEVALOTH jsou o třídu až dvě výše, pokud se rozhodnou zvolnit, nabývá jasných obrysů s příchodem čtvrté „Azazel“ a pokud se střídmost posune i do vokálních partů, je bez debat, že hudbu NEVALOTH lze i vychutnávat. Jak po stránce technické, tak i rytmické. Zatímco se v úvodních dvou tracích jednalo o téměř bohapustý nářez hraničící s chaosem, „Azazel“ je pro mě hudebně mnohem zajímavější. Ty šeptané, z pozadí znějící hlasy jsou velmi příjemné, a to jsem se ještě nedostal k „Liber Legis Luciferis“, jež je pro mě naprostým vrcholem, byť zde kytary nepotkáte. Sedí mi zkrátka ta atmosféra, nádherně zasněná, a sedí mi klasické klavíry, sedí mi zde i to krákání havranů. Skrze dvě posledně zmíněné skladby cesta, myslím, vede. Jakousi kombinaci obou poloh tvorby pánů ze Zvolena pak tvoří závěrečný monument „La Diabolica Commedia“, která oplývá velmi akčními nápady a mimo jiné v úvodu i krásnými sóly, leč i ta jsou zde ubíjena tím neskutečně nepovedeným zvukem. Kdyby tak těch výšek mohlo být o krapítek méně, dojem z poslechu by byl o dost lepší. Zvuk může být hlavním zdrojem mého rozčarování, i tady mi totiž přijde v pomalejších částech kapela mnohem silnější, než v těch ultrarychlých. Hodně povedená je pasáž okolo osmé minuty, perfektně do sebe zapadající Denisiny čisté vokály, klávesy, kytara, i zde snad poprvé rozpoznatelná basa. Celkově se reakce na Danteho „Božskou komedii“ v podobě „Komedie Ďábelské“ jeví vydařeně a přes úctyhodnou délku sedmnácti minut nenudí.


Závěrečné účtování bude nelehké. Pravdou je, že u debutové desky se dají očekávat porodní bolesti, například nevyvážený zvuk, jenomže mně přijde nevyvážená celá deska. První polovina mě po pěti posleších přestala bavit, ve druhé pořád něco nacházím, leč i ta se mi začíná oposlouchávat. Pravdou je také, že v konečném důsledku se postupem času z předvídatelnosti stává až otravnost, a to za klad určitě považovat nelze. Mám-li být upřímný, více jak průměrně na mě „La Diabolica Commedia“ nepůsobí, půlbod nahoru však přidávám. Důvody pro to mám dva, velmi povedený booklet a upřímnou víru, že v budoucnu se NEVALOTH podaří nedostatky zlikvidovat a nám všem naservírovat lepší materiál.

K recenzi poskytl: Nevaloth