„Nezemřelo to, co věčně odpočívá a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.“
H.P.Lovecraft – Volání Cthulhu

Tak je to tady! Konečně jsme se po letech slibů, termínů a oznámení dočkali nové desky argentinských FUNGOID STREAM. Tuto kapelu jsem si zamiloval již před lety, jak díky naprosto páchnoucí atmosféře pomalu hnijící velrybí zdechliny,tak i kvůli textům vzdávajících poctu nesmrtelnému proroku literární makabrozity H.P. Lovecraftovi. Pro kapelu je ovšem výzvou naplnit očekávání všech usilovných čtenářů Necronomiconu tak, aby zvedli své chapadlo vzhůru na znamení uznání, neb svět Lovecraftovy imaginace má své přesné formy a struktury, jejichž porušení se mezi přisluhovači kultu Cthulhu trestá pozřením duchovní i fyzické formy provinilce. Kapela však ve své první zkoušce „Celaenus Fragments“ obstála na výbornou a já se ptám: “Povede se jí tak i při druhém záseku?“. Odpověď zní ANO. Povedlo se, a my se můžeme pustit do vivisekce právě vyplavené chapadlaté mršiny z dávné minulosti vesmíru.

Již od obalu, který zdobí koláž z mořských hvězdic, je jasné, že se podíváme do neprobádaných hlubin vesmíru a oceánu zároveň. Textová náplň alba se opět točí kolem Lovecraftových mýtů a atmosféra je stejně zlověstná jako na albu předchozím. Autorská dvojice Simon O. a Joseph C. (jejichž jména jsou pseudonymy vzaté z povídky The Case of Charles Dexter Ward – Simon Orne a Joseph Curven) se drží jako správní ševci svého kopyta a nehodlají toho od poslední nahrávky příliš mnoho měnit.

Hudba se stále nese v pohřebním duchu lezavého zmaru a od minimalistických koncepcí až po brutální drcení strun nepolevuje ve své intenzitě ani o píď. Brutální chropot Josefa C. a mocná kytarová hradba, která drtí vše živé, co by se ji snad, po ztrátě rozumu, připletlo do cesty…i samply, které občas zní, jako by je obsluhoval sám Brian Eno, to jsou atributy skutečně skvělé muziky, živého masa na kostře mýtů Cthulhu. Aranže mají svou přesnou symetrii, úpornost a zvukovou preciznost.

Chlad a jakoby do kamene tesané tóny jsou způsobem, jak svou vizi předat posluchačům s absolutní efektivitou. Přesto jednotlivé skladby působí svěže a celek velmi různorodě. Všudypřítomné napětí by se dalo krájet, ohavnost se vkrádá do každého tónu, až se člověku zdá, že i stíny v místnosti mění svůj tvar. Přitom je muzika těchto oddaných Argentinců ve své podstatě velmi jednoduchá, ale možná o to účinnější.

Celé album "Oceanus" je navíc výborně zvládnuto po stránce kompoziční. Brutálnější skladby jsou vzápětí vyváženy skladbou více ambientní, ovšem s totožně záhrobním nádechem, jako například úžasně bizarní interludium „Pnakotic Manuscripts“ s nasamplovanou velrybí písní a syntetickými sbory. Pánům se povedlo vytvořit velmi důstojné dílo, které svou závažností a plíživostí skládá poctu nejen H.P.Lovecraftovi, ale i celému funeral doomovému žánru. Nekonají se žádné breaky, výlety do rychlých temp či jiných stylů. Celek pluje poklidně jako obří medúza rodu Nemopilema nomurai a uvádí posluchače do světa imaginace a temných mýtů starších než lidstvo samo.

Potud je vše v pořádku, ale já si přesto nemohu v tomto případě dovolit malou odbočku a jakýsi apendix. Je pravda, že se na albu oproti předchůdci příliš nezměnilo, což je opět otázka jestli to dobře. Zvuk, který je oproti debutu ještě o něco čistší, také ubírá onu patinu, která tak krásně podkreslovala „Celaenus Fragments“. Opět to bude velmi těžké rozhodování, co se bodů týče, protože v zásadě nemohu nahrávce nic moc vytknout, neb by to bylo totéž jako vytýkat black metalové tvorbě Darkthrone jejich repetitivnost a kopírování matadorů klasického BM. Vždyť proto je přeci do pytle posloucháme (nebo alespoň jsme poslouchali)!


Prostě jsem se těšil ještě na nějaký bonus, na něco navíc, co na debutu nebylo. Ano, přibyly nové samply a nové nápady, ale já myslel něco nového, nad čím bych si mohl říci - tak tohle za to čekání stálo. Kdyby totiž toto CD vyšlo ve dvojkompletu s první deskou, těžko by asi někdo poznal, že je mezi nimi rozdíl šesti let. Ovšem otázka se stále vrací: „Je to dobře nebo špatně?“…

Když se zaposlouchám do skladby “Nemesis“, která album uzavírá, říkám si, nepřemýšlej a prostě ohodnoť to, co máš před sebou. Nehleď na minulost nebo budoucnost, vnímej tu atmosféru a vyřkni ortel. A tak mi čtenáři odpusť, že si v tomto případě dovolím dát na tento vnitřní hlas a dávám osm a půl bodu. Quod scriptum scripsi!