Ovšem opak je pravdou. Album samotné sice začíná v intru ponurým zvukem z útrob Země, ovšem náhle je přerváno téměř operní overturou s velice příjemným motivem. Zvuk nástrojové otvíračky je téměř symfonický a já jen čekám, co se na mě po dramatické gradaci chystá. A jsem dost překvapen; jak albem samotným, tak efektem, který na mě samotného má. Již první palba ve skladbě „The Disinherited“ mou mysl totiž posílá od doomových vod k metalové progresi nejvyšší jakosti. Dream Theater, Meshuggah, Disillusion, to vše mi zní v hlavě po několika minutách poslechu.
Do toho se postupně vkrádají motivy z desek takových jmen, jako jsou Strapping Young Lad a Morgul, nebo dokonce instrumentální závody ve stylu Transatlantic či pozdějších Pain of Salvation. Člověk by si řekl, jestli taková kombinace nedá vznik spíše dortu pejska a kočičky než dobré muzice, ale mohu vás všechny ubezpečit, že zde se to povedlo. Dort má nejen formu, ale vlastní velmi specifickou náplň, a tou je poctivá porce dobře umíchané a skvěle nahrané muziky. Zvuk alba je celkově krásně živý, organický a přitom čistý, jako z nejlepších studií. Všechno má své místo, a tak legendární výtka císaře Josefa II. z filmu Amadeus o přílišném množství not, zde neplatí. Album drží pohromadě jako dobře vybroušený drahokam, který přes svou příjemnou melodii umí i patřičně řezat. Jednotlivé breaky a vybočení sice nejsou tak ostrá jako třeba u takových Frantic Bleep, ale i tak útočí s podmanivým kouzlem a intenzitou.
Občasné přimíchání ženského zpěvu a houslí dodává hudbě AS LIGHT DIES více komorní rozměr a má podobně povznášející účinek jako na starších albech My Dying Bride, ale na druhou stranu zde Španělé dávají houslím i prostor pro téměř folkové vyhrávky, což výslednou směsici stylů obohacuje o další rozměr. I přes přítomnost silně melodických, folkových (rozuměj hopsacích), black metalových a sem tam i doomových prvků je toto báječné metalové album. Není ovšem vynikající svou temnotou, atmosférou, extrémností či obskurností. Je to prostě kus mistrně zahrané hudby, která se nebojí proniknout i do sfér progresivního metalu amerického stylu a přenést něco z jejich kumštu na evropské hudební jeviště.
Co je ovšem pro mne největší překvapení, je, že to funguje. Já sám jsem se u poslechu alba vůbec nenudil, naopak jsem s AS LIGHT DIES hrál jejich hru celou dobu. Když album „Ars Subtilior From Within The Cage“ dohrálo, byl jsem nadšený. Po čase můj entuziasmus poněkud opadl, podobně asi jako pocit síly z energetického nápoje. A tak musím pasovat AS LIGHT DIES do role hudebního občerstvení, které, ač přes svoje nesporné kvality, chuť, sílu a efektnost nahrávky, nepřináší něco úplně zásadně jiného.
Pánové jsou už na první pohled zkušenými toreadory svých nástrojů a poslouchat ten progresivní koncert je prostě lahůdka. Kytarista a zpěvák v jedné osobě Oscar Martin je tklivý bard, vzdáleně připomínající plačtivého Eikinda z norských Winds a jeho barva se moc příjemně poslouchá. Právě k norským Winds má deska zvukově poměrně blízko. I zde je totiž cítit ono dřevem obložené studio na chladném severu. Proto je obdivuhodné, že se takovéhoto efektu podařilo docílit na horkém jihu, a tak technikům studia a zvukovým mistrům určitě náleží veliké uznání.
Vyjít tato deska před deseti lety, byla by nesmrtelným opusem, kultovní záležitostí. Dnes už jsou hudební formy přece jenom maličko jinde, ale jsem si jist, že je tam venku plno lidí, kteří tuto muziku ocení. Pro mne to bylo příjemné osvěžení, ke kterému se snad někdy vrátím, ale už teď vím, že při hledání desky roku budu muset hrábnout ještě jinam.
K recenzi poskytl: BadMoodMan Music
