Letos se festival BRUTAL ASSAULT dožil dalšího jubilea.Tím je již patnáctý ročník, a je tedy jasné, že nebyl jen tak ledajaký. Lákadlem byla nejen kvalita ročníků předchozích, ale hlavně soupiska kapel, která se letos na plakátě objevila-proslulá jména, která přitáhnou dozajista hodně lidí ze všech koutů světa. A tak se i stalo. Už od středy, kdy začínala Warm-up party, byla pevnost Josefov v obležení tisíců návštěvníků, kteří se vydali na pravděpodobně nejzajímavější festival extrémní metalové hudby v srdci Evropy. My z redakce jsme však dorazili až ve čtvrtek během dne, kdy už byl kemp doslova nacpaný k prasknutí. První kapely hráli již od dvanácti hodin, a proto se v rámci první části reportu nedočkáte prvních kapel DISFIGURED CORPSE, SSS, AFGRUND a MINORITY SOUND. Všichni členové Mortemu měli prozatím plno práce s vybalováním věcí, stavěním stanů, zařizováním akreditací či popíjením piva.
[Dufaq]: Mojí první kapelou festivalu, kterou jsem neslyšel jen z kempu, ale byl jsem i přítomný u stage, byli exotičtí DEMONIC RESURECTION, kteří dorazili až z Indie. Zajímavostí nejen pro mne, byla právě tato ne zcela typická destinace. Osobně jsem se s kapelou setkal poprvé až právě zde. A jaký že to na mne zanechalo dojem? Vcelku bych řekl rozpačitý. Hudba samotná nebyla ničím nikterak zajímavá: takový mix CoF, Dimmu Borgir a podobných symfonicky laděných kapel. Co se odvedené práce na podiu týče, ačkoliv se pětice Indů snažila, zdálo se vše lehce křečovité a nedotažené. Nemůžete se tedy divit, že jsem ani ne v půlce setu odešel.
Jako další se na Metal stage objevila česká kapela INSANIA. Bohužel se však v blízkosti pódia nepohyboval žádný z redaktorů (opět šlo o nějaké pivo, jídlo a podobné neřesti), takže nám uniklo nejen vystoupení Insanie, ale i následujících BONDED BY BLOOD. Od té chvíle jsme však zaznamenali veškeré hrající kapely. Tudíž, pojďme na to.
[Dalihrob]: Grindoví ROTTEN SOUND byli mojí první kapelou festivalu. Už pouze žánrové zařazení ve mně vyvolalo žádost, a tak jsem tedy vyrazil do kotle procvičit tělo a vyzkoušet nový gumový koberec určený právě pro fandy mosh-e. Rotten Sound, uniformovaní v černých košilích, spustili parádně agresivní, avšak vyzrálý grindcore, který se neopíral pouze o nekonečné sypačky a kvičení. Právě různé vyhrávky a zvraty mě hodně rychle přesvědčily vlézt mezi pařící lidi a lítat s nimi do kolečka, vrážet do sebe, či jen tak skákat a hrozit. Velice dobré vystoupení přetékající energií a o přídavek se opravdu uprutně řvalo.
[Epizeuxis]: Mou druhou hudební zastávkou se stali TRAIL OF TEARS, bohužel, ať se na to dívám z jakékoliv strany, měl jsem v cestě ještě chvíli pokračovat. Symfonický gothick black z Norska jsem do té doby znal pouze zběžně a vystoupení mi skutečně více odvahy k prozkoumání nedodalo. Spíše najisto utvrdilo. Jejich set totiž zákonitě patřil k tomu nejhoršímu (spolu s předchozími Demonic Resurection), co jsem první den letošního ročníku viděl. Špatný zvuk, nepříjemná a nemístná teatrálnost a vůbec pocit něčeho neuchopitelně nedobrého, strojeného a klišovitého. Operní zpěv se naprosto minul účinkem i díky špatné zvukové vyváženosti, což v praxi znamenalo jenom velmi vtipný pohled na marně snažící se zpěvačku Catherine. Celkově však jejich hudba ležela kdesi za zenitem mého zájmu, kostrbatost a nemastné neslané muzikantské výkony mne tak trochu uváděly v pochybnosti, zda kapela má být důstojným reprezentantem nebo spíše odkladištěm pro gotické děvy extrémnějších fanoušků. I finální dojem z Trail Of Tears je skutečně nedobrý a jak jsem již řekl, nejen presence hudby mi přišla nepříjemná.
[Dalihrob]: SUICIDAL ANGELS se mne pokusili přesvědčit, že hrají pravý thrash, avšak příliš se jim to nevydařilo. Pravda, že i přes mohutné Tu-pa-tu-pa došlo na slušné množství zajímavých vyhrávek a riffů, ale ani ony, společně s dobrým zvukem, mě nepřinutily slézt z tribuny. Pozorovat vřící kotel a dobře vypadající circle-pit bylo osobně zajímavější než hudební složka, zkrátka jsem kapele tu nasranost ani za mák nevěřil. Škoda.
[Guldur]: Krátce před šestou hodinou se na pódiu Jaegermeister vyloupla partička pacholků THE BLACK DAHLIA MURDER, jejichž deathcore si libuje v zombie a kulinářských gore tématech. Kapelu jsem měl možnost vidět před drahnou dobou jako předskokany Marduk a Napalm Death na jednom z Xmass Festivalů a musím říci, že pánové odvedli značný kus práce. Z vážných a ponurých tváří tehdejšího období se vyklubala parta vejlupků, kteří svým humorem vzdávali hold klasikům gore srandy Macabre. Hudebně samozřejmě drží svůj moderně znějící deathcore, jehož devízou jsou nakopnuté bicí, zběsile dunící basa a ostré silně rytmické riffy na pomezí metalu a hardcoru s občasným výletem do grindových sypaček. To vše za vydatné podpory zpěváka Trevora Strnada (že by české kořeny?), jehož řev a chropot nepostrádá sílu a náboj. Zvukově velmi vydařený set jehož hlavní část ležela na albech „Nocturnal“ a posledního záseku „Deflorace“. Hudebně určitě kvalitní, rytmicky našlapaná, přesto trochu jednotvárná performace poskytla skalním příznivcům skvělou možnost na večerní rozcvičku v kotli. Mě spíše poněkud uspávala přeci jenom drobná šablonovitost skladeb. Celkově slušná porce hororového řemesla.
[Dalihrob]: OBITUARY byla jednou z death metalových kapel festivalu, která si to mastila tím nejtradičnějším způsobem. Jejich valivý způsob hraní zněl i z dálky velice mohutně a zblízka brutalita jen narůstala a sílila, kupodivu nikoliv na úkor srozumitelnosti zvuku. Jedinou výtku bych měl k vokálu Johna Tardyho. To, že se mi nelíbí jeho hlasový projev, není příliš podstatné, protože hudba Obituary na vokálech postavená není, ale zvláště při úvodních skladbách doslova přeřvával kapelu. Jinak vše bylo tip-ťop. Obituary nehrají složitou muziku, ale i tak bylo příjemné sledovat práci Ralpha Santoly a Grega Butlera. Snad jen dosadím, že poté, co byl Brutal zmasakrovaný se „Slowly We Rot“, tak členové vhodili mezi diváky spoustu trsátek.
[Epizeuxis]: ENSIFERUM patří do spektra kapel, ke kterým bych s radostí napsal poznámku „z duše nenávidím“. Rozhodl jsem se ovšem nebýt přílišným škarohlídem a řekl jsem si, že dám finským hudebníkům alespoň jednu koncertní šanci, když jsem se jim před lety obloukem vyhnul. Ke svému zkoumání jsem vybral místo uvnitř epicentra tancovačkové zábavy a v úvodu první písně se vrhl do víru koncertu. Jaksi jsem doufal, že právě ona „hopsací“ atmosféra by mne mohla vtáhnout do oné poetiky, která pro mne běžně zůstává zavřená. Nicméně ani vcelku ostrý kotel a snesitelný zvuk mi celkový dojem příliš nevylepšil. Nemohu tvrdit, že bych si z Ensiferum odnesl výrazné negativní zážitky, nicméně si myslím, že neodvedli zvláště kvalitní práci. Vystoupení bych vnímal jako relativně suché a bez energie, opomenu – li nadšení v hledišti. Zkrátka bojovné a jásavé tóny prostoupené finskou melodikou se nesly areálem řemeslně zpracované, na druhou stranu nudné a nešťavnaté. A přitom stačilo jenom trošku přidusit a okořenit – dojem by byl jiný. Na druhou stranu, abych pořád nečmáral křídou čerty na zeď a řekl též něco pozitivního, docela mne potěšil výběr skladeb. Byl pestrý, zajímavě odstupňovaný a osobně si myslím, že si v něm každý fanda musel najít to své. Navíc skladba po skladbě příjemně navazovala, jak tématicky, tak časově, neboť Finové více hráli a zbytečné řeči si nechali od cesty. Co bych ještě považoval za plus setu, byla visáž korespondující se zaměřením kapely, byť něco takového zřejmě nedokáži ocenit. Finální verdikt je ovšem docela průměrný, přestože jsem si vystoupení užil po svém.
[Borco]: Modro pomaľovaným pseudovikingom sa snažím vyhýbať ako čert krížu. Skočné rytmy a tvrdé pózy vo mne vyvolávajú nepríjemné chvenie v žalúdku už od 12. ročníku festivalu. Utekám do pivného stanu v campe a dúfam, že osadenstvo to pokrikom „hovno!“ nejako prehluší.
[Epizeuxis]: O nejlepší dojem čtvrtečního večera se neskutečnou elegancí a notnou dávkou profesionální francouzské arogance postarala GOJIRA. Na tuto moderní kombinaci thrash/deathu jsem byl poměrně zvědav a upřímně jsem se těšil, co pánové předvedou. Jak jsem již naznačil v úvodu, dojem byl opravdu monumentální. Nazvučení dle mého nešlo téměř nic vytknout, v rámci festivalu mi přišlo více nežli nadprůměrné. Spolu s následující Sepulturou jsem měl konečně pocit, že se něco podařilo dotáhnout do konce s maximální precizností. Hudba, kterou posluchačům kvartet plivl do tváře, neokrádala fanouškovo ucho o nic, na co byl ze studia zvyklý. Navíc onen neskutečný koncertní drive, strukturovaná propracovanost, šťavnatost a dynamika si mne našla velmi brzy již v prvních tónech i daleko v hledišti. Úctyhodná gradace jednotlivých partů krásně vynikala v prostředí velkého festivalu a pohled ze zadních řad skrz les rukou během specifických a lehce psycho pasáží byl ve své podstatě opravdu prazvláštní. Jako plus bych považoval i nekompromisní druh komunikace, který kapela zvolila, skvěle sladěný s celkovým působením této kapely. Z mého osobního pohledu jedna z nejvydařenějších kapel tohoto ročníku, kterou jsem si vychutnal opravdu do poslední kapky.
[Dufaq]: Epi vše popsal do detailu a já si jen dovolím dvě poznámky: ta první se opět týká chvály na zvuk, který opravdu zabíjel. Tou druhou je, že kapela snad poprvé během živého hraní požádala o Wall of Death, což nikdo nečekal a nutno říci, že se to téměř povedlo (došlo jen k mírnému nedorozumnění, kdy se do sebe mají obě strany pustit :).
[Dalihrob]: Došlo k prohození grindových LOCK-UP s brazilským kultem SEPULTURA. Debaty o tom, zda je Sepultura stále Sepulturou, či pouhým coverbandem, ať jdou prosím stranou. Brazilci všechny totálně zničili, zabili a rozčtvrtili. Set kapely začal skladbou z posledního alba „Alex“. Nová tvorba mne příliš nevzrušuje, ale skladeb z „Derrickovské“ éry tolik nebylo - s výjimkou úvodní skladby, skákavé „What I do!“, se snad hrála už jen jedna či dvě „novotiny“, vše ostatní pocházelo ze zlaté éry Sepultury. Co dodat, dohrála první skladba, Derrick zařval „Brutal Assault, I want you to Arise!“ a já se mohl přerazit, jak jsem spěchal co nejblíže k pódiu. Tam to však bylo přecpané vášnivými fanoušky, ale i tak jsem si mohl ukroutit krk a pracku při hrození a točení. Krom skladeb povinných, jako „Refuse/Resist“ a „Roots Bloody Roots“, došlo i na oživení staré klasiky – „Inner Self“, „Troops of Doom“, či „Escape to the Void“. Andreas a Derrick se mohli roztrhnout při vystoupení a společně zahráli mnohem lépe než Max se Soulfly dva roky zpátky, jen trochu vadila absence druhé kytary, neboť při sólech Paulova baskytara hudbu neutáhla. Přidám už jen, že davový řev „Roots Bloody Roots“, který přehlušil celou kapelu, patřil mezi nejsilnější zážitky festivalu a to jistě nejen pro mě.
[Dufaq]: Po několika letech se na BA vrací FEAR FACTORY a já očekávám, že v nové sestavě kapela předvede ještě větší peklo, než tomu bylo naposledy ještě ve Svojšicích. Přesouvám se tedy parádně naladěný ze Sepultury k Metal Stage, kde mi celý den připadalo, že zvuk není zrovna ideální. Hlavně co se přehulených kopáků týká. Po intru z nové desky následuje titulní skladba „Mechanize“ a okamžitě to začíná vřít. Já však zůstal stát poměrně zkoprnělý s myšlenkou „Co to ku*va má být?“. Hlasitost vystoupení je tak na poloviční úrovni než předchozí Sepultura a navíc je kopák kultovního bubeníka Gena Hoglana tak nahoře, že prakticky přebíjí vše, co se dá. V průběhu setu se zvukaři snaží vše usměrnit k lepšímu, leč neúspěšně. K tomu navíc Buton stejně jako minule nezvládá své čisté vokály, což hlavně u trojice nových skladeb ubírá na výsledném dojmu. Ostatně i řev mi nepřipadal tak jistý jako dříve. Jediné, čím jsem se v průběhu vystoupení mohl pokochat, byl výkon výše zmíněného bubeníka, Hogland s ladností zvládal Herrerovi vyhrávky a ještě si při nich točil paličkou v ruce. Nebýt jeho, bylo by pro mě toto vystoupení jasným propadákem festivalu.
[Dalihrob]: Nebudu zastírat, že CHILDREN OF BODOM upřímně nemám rád. Ke shlédnutí části jejich vystoupení mne donutily okolnosti. Set kapely začal bez průtahů se zábavným intrem, které krásně ironizovalo mluvu Alexi Laiha. Těch všelijakých obměn „fuck“, jsem za tu chvíli slyšel dost. Brzký start se docela dost podepsal na zvuku kapely. Z dálky tribuny, ale i ze vzdálenosti zvukaře, byl zvuk kytar docela přebuzený. Kdo ví, jak to tedy vnímali fandové pod pódiem. Bývá zvykem, že klávesista v kytarových eskapádách Laiha podporuje, ale klávesy byly silně utopené a mne hudba CHOB přišla jako jedno dlouhé sólo, nikoliv jako ta energická melodická jízda, kterou se kapela prezentuje.
[Dalihrob]: Mé očekávání GORGOROTH bylo solidní. Jsem rád, když mohu říct, že jejich vystoupení bylo o kus lepší a zajímavější než o tři roky zpátky, ale i tak musím hovořit o zklamání, ne-li o opětovném průseru. Přesunul jsem se k pódiu, ale již v půlce úvodní „Bergtrollets Hevn“ jsem rychle prchal na tribunu před absurdně přebuřenými kopáky bicích. Ani tam to nebylo o moc lepší, ale postupně se zvuková situace zlepšila, avšak s výjimkou perfektně zahrané a závěrečné „Revelation of Doom“, zněly kytary s prominutím za hovno a byly neustále utopené v salvě bicích. Spoustu skladeb jsem identifikoval až v půlce, příkladem budiž třeba „Forces of Satan Storms“ (která byla s „Unchain my Heart“ jedinou skladbou z Kingovské éry), kde jinak velice výrazný úvodní/závěrečný riff nebyl vůbec, ale vůbec poznat. Bylo jasné, že se bude hrát především ze starých desek. Nejvíce prostoru dostaly skladby z alb „Under the Sign of Hell“ a „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“, bylo fajn slyšet i „Katharinas Bortgang“ z „Pentagramu“, stálice „Destroyer“ samozřejmě nemohla chybět, i když byla poněkud zkažena Pestem, jemuž i tak patří můj veliký dík. Tenhle připlešatělý fotřík celý set fantasticky odječel a rozhodně byl tím největším plusem GORGOROTH. Set kapely byl typickým zlem, které však opět pohřbil debilně přeřvaný zvuk. Ale i to zlo byla silně zastíněno služebně mladšími Watain nebo i Aura Noir.
[Dufaq]: Já se na set GORGOROTH docela těšil. Hlavně z důvodu, že kapelu uvidím potřetí v jiném složení a tentokrát ještě s původním vokalistou. Avšak jak už popsal Dalihrob, vystoupení bylo dost nejisté. Z mého pohledu se sice jednalo o dobře odehrané vystoupení s výborným setlistem, který potěšil hlavně staré fanoušky. Avšak bicí artillerie v kombinaci s baskytarou opět zničili ten večer co mohly . V kotli byl zvuk tak nečitelný, že první skladbou kterou jsem poznal, byla až „Unchain my Heart!“ a tu hráli snad čtvrtou v pořadí. Z toho důvodu se už vůbec nedivím ne-black metalismům, co se na festivalech smějí podobným „panda“ kapelám. Já se chvílemi též musel smát.
[Guldur]: Na CANDLEMASS jsem byl velmi zvědavý, protože pro mne osobně to byla premiéra s novým zpěvákem a členem amerických Solitude Aeternus, Robertem Lowem. Již po intru „Marche Funebre“ přichází otevíračka alba „Ancient Dreams“, a to skladba „Mirror Mirror“. Veletemný heavy/doomový opus tak bohužel přímo volá po tom, co nemám příliš v lásce a sice srovnávání Lowea s jeho téměř ikonických předchůcem Messiahem Marcolinem. Oproti tomuto švédskému pěvci působí Lowe střídměji a usedleji, ovšem to zdaleka neplatí co se týče hlasu. Ač disponuje úplně odlišnou (tmavší) barvou hlasu, neměl ani nejmenší problém s vyššími pasážemi a operními kudrlinkami skladeb Candlemass z konce 80.tých let, na kterých byl celý jejich set založen. Avšak je tu malinké ale. Kapela hudebně působí jako by po příchodu nové akvizice úplně nevěděla, jestli chce být více heavy nebo více doom, což bylo trochu slyšet na skladbě „Emperor of the Void“ z prvního Loweovského alba „King of the Grey Islands“, která má na CD sílu požáru, ale na živo ne a ne se chytit. Vzpomeňme na poslední album „Death Magic Doom“, které bylo opravdu velice surovým a hodně temným materiálem. Z něho během setu zazněla úvodní „If i Ever Die“ a hymna „Hammer of Doom“, která měla sílu na zboření hrabed celé pevnosti jako pověstné rohy Izraelců před hradbami Jericha a vyvolávala skutečné mrazení v zádech. V této poloze byla kapela nejpřirozenější a nejvíce si jistá v kramflecích. Ne, že by skadby z dřívějšího heavy/doom období neměly sílu, spíše snad jenom že na celkovou atmosféru festivalu mnohem lépe zapadají novější záseky. Celkově ale hodnotím vystoupení Candlemass hodně pozitivně a kapela ukázala, že umí doslova trhat hlavy. Jediným negativem, nejen u Candlemass, je neustála snaha frotmanů hecovat publikum, což se u doomové kapely moc nehodí, kor takhle později večer, když už sil ubývá. Zvuk měl také všechny finesy zvukařské ekvilibristiky, takže na závěr zvedám palec vysoko nahoru a vím, že na toto vystoupení jen tak nezapomenu a na příští rok doufám ve vystoupení stylově spřízněných reaktivovaných Witchfinder General. To by byla bomba!
[Dufaq]: Ačkoliv pozdní hrací čas a únava zafungovali na mé tělo i mysl, set DESPISED ICON jsem si nemohl nechat ujít. Hlavně z důvodů, že před dvěma roky je stihlo nepříjemné počasí. Čtvrteční večer byl však jako stvořený pro šílený mosh pod pódiem. Proto se v tomto odstavci neubráním pochválit nápad s gumovou podlahou namísto kamenů a prachu. Netvořil se žádný nedýchatelný dým a i občasné pády nekončili hnusnou odřeninou. Všichni co si na DI došli zapařit to řádně rozjeli. Guma pod jejich nohama však nebyl ten důvod. Šestice Kanaďanů v čele s dvěma vokalisty předvedla zvukově našlapaný a energetický deathcoreový set, který i přes pozdní hodinu rozhýbal mnoho přítomných. Pro mě společně se Sepulturou nejlepší set večera!
[Borco]: GWAR. Najväčšia úchylnosť na programe festivalu bola povinnosťou každého, komu ešte v ten večer slúžili nohy a nechýbal zmysel pre niečo nevkusné. Ťažko posúdiť, či bolo vtipnejšie, keď po prvej dávke červeného sekrétu začali nič netušiaci ľudia prchať do bezpečnej vzdialenosti, alebo samotný výkon kapely. Pódiové divadielko totiž prebiehalo za tónov priemerného heavy metalu s podpriemerným spevom, a koniec koncov som to nebol ja, kto prehlásil, že tie masky a kostýmy sú na mieste, pretože verejne produkovať takúto hudbu nie je práve cesta do siene slávy. Zhliadnem preto len časť setu a potom, na rozdiel od iných (ne)šťastníkov, to nedotknutý Hitlerovým ejakulátom balím. Každopádne GWAR, ako spestrenie festivalovej atmosféry nepochybne vítam.
[Guldur]: Areál pevnosti Josefov je jako stvořený k pořádání podobného festivalu a nutno říci, že uvnitř je vybaven perfektně. Ve stáncích se dá nalézt slušná a dobrá krmě, piva je taky dost. Distro je bohaté a odpočinkové aktivity ve filmových stanech jsou skvělým nápadem. Bohužel kolem areálu, ale i uvnitř, je pár nedostatků, na kterých by možná stálo za to ještě zapracovat. Pro mě první minus je bohužel pivo. O Gambáči se vůbec nebudu zmiňovat, protože je řeč o pivu a ne o vodě. Plzeň jako taková, sice není úplně nejhorší, ale žádný zážitek to taky není. Pozitivní zprávou letos bylo objevení další plzeňské značky Master. Master je dobré kvalitní pivo, bohužel se podávala pouze černá 18ti stupňová varianta, která je lepší spíše k tmavému masu nebo dezertům a na pití pod horkým sluncem není příliš dobrá. Navíc po konzumaci většího množství dochází ke značné nestabilitě půdy pod nohama, což značně znesnadňuje pohyb. Kozel klasicky nepotěší ani neurazí. Má otázka ale zní: nebylo by lepší obětovat výhodné podmínky, které nabízí Plzeňský gigant, a dát přednost chuťově top pivům z hradeckého kraje? U Náchoda, Broumova i Hradce se vaří skuteční pivní šampióni, díky nimž by pivo na festivalu bylo radostí. No, naštěstí jsme to tušili, tak jsme si přivezli zásoby vlastní a využívali jsme jen služeb limonádového stanu, kde se točil příjemně sladký hubolep. Obrovským problémem však začínají být ceny. A to hlavně za občerstvení, kdy za standardní Döner můžete zaplatit klidně i 120 Kč, což už začíná být na české poměry opravdu hodně, nemluvě o kvalitě. I v centru Prahy pořídíte Kebab (v restauraci!) kolem stovky a na festivalu by to nemělo být horší. Chápu, že jde o marže a podíly pro organizátory, ale myslím, že se dá vydělat jinak a lépe. Kupříkladu taková VIP tribuna. Je fajn, že letos na onom drnu přibylo pár prken napodobujících sedačky a samostatné monitory od zvukařů pro lepší slyšitelnost, ovšem stále mi to přijde poněkud málo. Vlastní bar a zakrytí celé tribuny textilní střechou by hned udělalo z tribuny lukrativní místo a člověk by si i připlatil. Takhle si sice může připlatit, ale dohromady není za co. Stejný problém je u VIP kempu. Ano, je sice hlídaný, ale vlastní VIP bar, místo na sezení (třeba centrální relax stan, nebo snídaňový stan) a další výhody, by hned člověka motivovaly k investici. Poslední, o čem bych se zmínil, je kemp 2, do kterého byl člověk nucen pod náporem návštevníků zavítat už ve středu. Návštěvníků je sice dost a kempy jsou malé, ovšem když už oficiálně vlastním 2. kemp, tak by nebylo špatné tam kromě cedule dát alespoň dvě nebo tři světla, aby byl kemp vůbec v noci při návratu vidět.
To jsou ovšem věci k zamyšlení. Celkově je festival po organizační stránce dobře zajištěn a základní mustry fungují spolehlivě. Teď už jenom zlepšovat.
Snesitelnou formu tohoto článku pro vás připravila Karolína. Děkujeme!
