DEMONIC RESURRECTION se nijak neodlišují od běžných kapel větších vydavatelství, v dobrém i špatném. Vypiplaný zvuk a slušný drive, bohužel i určitá papundeklovost. Na více než hodinu trvající nahrávce se absolutně nijak neprojevuje pro nás exotický původ kapely – zapomeňte na to, že by na vás snad dýchlo cokoli indického. Jestli totiž chce kapela ze země, kde nemá metal tradici, „prorazit“, musí znít stejně jako bratři ze západu. „The Return to Darkness“ je tak co do stylu zcela zaměnitelné s mnoha jinými nahrávkami, které mají uspokojovat, ne překvapovat. A produkce tohohle typu se bohužel spotřebovává moc rychle - druhý poslech zkrátka nudí. Nejde o čistě progresivní death/black, jak se nás snaží obelhat MySpace a Metal Archives, ale technicky velmi slušný, ale jinak v jádru celkem obyčejný metálek trpící stejným problémem jako poslední Keep of Kalessin. Vše, co jsem napsal v recenzi na „Reptilian“, platí bezezbytku i tady. Pasáže vyvolávající spokojené poklepávání nožkou pravidelně střídá plochá mainstreamová prďárna. Ty opravdu dechberoucí zůstávají ztraceny v šedesáti minutách obyčejnosti. Každý moment, kdy DEMONIC RESURRECTION milujete, zabije jiný, vymyšlený škaredou plastovou rukou natahující se z regálu směrem k nenáročným posluchačům s plnými peněženkami.
Nechci jen hanit, „The Unrelenting Surge of Vengeance“ (výmluvně umístěná jako jediná skladba z „Return“ na MySpace kapely) a „Where Dreams and Darkness Unite“ velkolepě vybízejí k hrození prstíkem – dramatický nášup skvěle podkreslený klávesami přebohatě uspokojí každého fandu milujícího atmosferický black, jen nelze přehlížet mnohá „ale“. Zůstává nevděčný úkol netvářit se kvůli dvěma skladbám, že je to celé ohromná pecka, popřípadě, že špatné to taky není, tak proč nedat víc.
Album chvílemi trhá uši a přetéká atmosférou, aby hned v dalším okamžiku znělo jako první lekce metalu. Je to snad u kapel tohoto ražení nepsaným pravidlem, nacpat tam něco pro každého? Lidé zvyklí na vyčpělejší a méně náročné žánry budou „tvrdé“ (a vydařené) pasáže považovat za extrémní nářez, zatímco jiné publikum minuty plné vaty jednoduše překousne?
Pár vynikajících nápadů, dvě výtečné skladby plné zmíněného drivu a brilantní řemeslo se utopilo ve snaze udělat doslova dlouhohrající desku. Ano, DR budou určitě šťastní, když jim někdo zacáluje éro z Bombaje, aby se mohli skvět na plakátech po evropských městech, jenže starý kontinent už je kapel, co na to nejdou od lesa ale od pokladen, plný.
