Po čtvrtečním dnu, který by se v porovnání s nabytým pátečním harmonogramem dal popsat jako „zahřívací“, se redakce Mortemu probudila k životu již poměrně časně ráno. Z pátečního dne se nám povedlo zmapovat téměř celou soupisku kapel. Nejčerstvějším členem redakce se stal Borco, který vyrazil hned na první dvě kapely.
[Borco]: O veľmi energický začiatok druhého dňa sa postarali glasgowskí mladíci z BLEED FROM WITHIN. Melodicky ladený deathcore so všetkými tými breakdownami a rýchlymi pasážami hneď zrána rozhýbal menší kruh pod pódiom. Čakal som skôr uškričané „pubertcore“ klišé, ale to, že kapele nechýbala patričná hrubosť a dobré nápady ma príjemne prekvapilo. Proste lepší štandard. Každopádne spánkový deficit bol týmto u mňa razom zahojený.
[Borco]: Správne nabudený sa presúvam k Jagërmeisteru kde vystúpi americká GAZA, a to už je hneď hra na inú notu. Posekaná na márne kúsky ustavičnými rytmickými obratmi, ich muzika krásne svedčí o tom, že stupeň brutality nie je priamo úmerný tempu. Svojsky ponímaný vzťah vokálu a inštrumentálnej časti, kedy z sa z reproduktorov ozýval beštiálny rev aj v tých najmenej predvídateľných momentoch, vytváral na pódiu dokonalý chaos. Pripomínalo to mlynček na mäso, ktorý ale práve zápasí s chupavkami a kosťami. Svižné časti naopak opäť dostali do varu partičku v kotli, mne však v hlave zostal hlavne hypnotický sludge. Choré a skvelé!
V době oběda na podiu vystoupily kapely PROGHMA-C a CALLISTO, které však nikdo z redakce neviděl, protože po náročném čtvrtečním dni bylo upřednostněno nacpání si pupku a lehký odpočinek.
[Dufaq]: Na finskou kapelu CATAMENIA jsem se šel podívat opět jen z čiré zvědavosti. Mám rád jejich debutovou desku „Halls of Frozen North“, ale další tvorba se mi víc a víc vzdaluje. Jejich aktuální blackem lehce zasmrádlý heavy/power metálek mě však vůbec nebere. Set se samozřejmě skládal spíše z novější tvorby, takže nejenže mi osobně neměl co nabídnout, ale navíc se téměř nedal vydržet pokus o zpěv frontmana Ari Nissilä. Tato kapela mohla klidně hrát někdy po ránu a na odpoledne nechat místo zajímavějším spolkům, které redakce a spousta dalších návštěvníků prospala.
[Dalihrob]: Slam death metal, žánr jimž se DEVOURMENT prezentují, mi není příliš po chuti, avšak amíci patří ke špičce daného žánru, a tak jsem se šel podívat. Neviděl jsem žel celé vystoupení, ani se mi nepodařilo dostat do nádherně rozparáděného kotle, musel jsem se spokojit „pouze“ se sledováním nehorázně brutálního vystoupení. Extrémně naboostrovaný zvuk zabíjel a dokonale seděl k hudbě, jen mi přišlo chování frontmana kapely poněkud chladné, prostě si jen odgrcal své a sem tam přidal nějakou průpovídku, třeba o tom, co dělat s malým harantem, co tu hubu prostě nezavře, což značilo poslední skladbu jejich setu, hitovku „Babykiller“. Slušné, hudebně však asi největší masakr festu.
[Epizeuxis]: Vystoupení americké experimentální zběsilosti KYLESA jsem očekával jen s těmi největšími očekáváními, neboť z CD patří jednoznačně k mým oblíbeným interpretům. Poněkud jsem byl nesvůj brzkým časem (kolem druhé hodiny odpolední), avšak nakonec se to neukázalo jako nějaké výrazné negativum. KYLESA odvedla přesně to, co jsem od nich čekal – svižnou, energickou a odvážnou divočinu, říznutou pořádnou dávkou temperamentu. Již při úvodní skladbě mi bylo nad slunce jasné, že odsud neodejdu zklamán. Drobná kytaristka Laura si získala mé sympatie nejen tričkem Black Flag, ale i tím, jak to spolu s celým týmem dokázala našlápnout. Záhy si tak publikum mohlo vychutnat svérázný mix psychedelické a extrémní hudby v mnoha odstínech. Svěžest a odpodlahovost, s jakou servírovala pětice skladby směrem od pódia, čišela nejen z muziky, ale i z toho, jak si kapela dokázala zaběsnit. Při letmých pohledech směrem k aparaturám bylo snadné postřehnout značnou dynamiku pohybů a ta záhy zarezonovala i v hledišti mezi posluchači. Navíc závěrečná hitovka „Scapegoat“ neskutečně přikrášlila konec jejich partu a příjemně rozpohybovala dění mezi hlavami fanoušků. Po všech směrech pro mne kvalitní a zábavné festivalové vystoupení, při němž jsem navíc znal většinu playlistu a náležitě si jej vychutnal. Jeden z mých hlavních favoritů na kapelu roku tohoto ročníku.
[Dalihrob]: Na MONSTROSITY jsem se přišel podívat ze zvědavosti a hlavně abych mohl Underovi říct, že jsem je viděl, haha. Další z mála tradičních death metalových kapel festivalu, na rozdíl od Obituary byla jejich hudba svižnější a ve srovnání s Cannibal Corpse o fous variabilnější. Nejvíce mě na vystoupení překvapil výkon vokalisty, výtečný grc, který nepostrádal srozumitelnost a variabilitu. Podle mě nejlepší deathový vokalista festivalu. Jinak to bylo asi vše, co mne na Monstrosity zaujalo.
[Guldur]: S finskou partičkou KALMAH jsem zatím zkušenost ještě neměl, a jelikož jsem si o nich dopředu nic moc nezjišťoval, přistupoval jsem k nim poměrně vlažně. Kapela neměla špatný zvuk a jejich melodický black takového finsko-švédského stylu sice docela ušel, ale mne to pořád ne a ne chytit. Občasné melodické pasáže s heroickými motivy nebyly na škodu a sem tam výrazně přispěly k tomu, že jsem se opět dokázal soustředit na výkon kapely. Dlouho jsem dumal, proč mne to vystoupení příliš nebaví, až mi došlo, že problém není ani tak ve zvuku či kapele po stránce instrumentální, ale spíše v tom, že je poměrně dost obtížné si tuhle partičku někam zařadit. Jsou to totiž pravé děti severského metalu a v jejich tvorbě je slyšet vzory od Stratovarius přes Bathory až po Moonsorrow. V hudbě se tak kombinují prvky většiny oblíbených severských metalových žánrů, přičemž stále není jasné, jak mají Kalmah vlastně znít. Tu epika, tu heavy metal, tu melodický black metal nebo sypačky. Ono určitě není špatné zavděčit se širokému publiku, ale otázka je, lez jestli se skutečně vlk nažral a koza zůstala celá.
[Epizeuxis]: Avantgardní black metalová formace SIGH lákala své příznivce do hlediště nejen jistou exotikou, ale i specifickým hudebním projevem. Přestože nejsem velkým příznivcem této japonské kapely a studiová produkce mě převážně neoslovovala, pro jejich part jsem se nakonec rozhodl a nelituji toho. I přes počáteční problémy se zvukem se kapela při prvních skladbách rychle zotavila a odehrála vystoupení, jež by možná lépe vyniklo v klubu. Ovšem v rámci festivalu patřilo k těm pro mne zajímavějším. Ať již šlo o roztomilý andělský kostýmek, pálení knih (to je něco, co opravdu velmi nemusím, nicméně zde to s sebou neslo jakousi roztomilost, tudíž jsem i výjimečně polevil ve svém staromilství) a vůbec celou hudební produkci, která je asi tím nejdůležitějším. Ta zněla dle mého výrazně jinak, nežli právě z již zmíněných studiovek, na druhou stranu měla své charisma a šťávu. Kytara byla dobře slyšet (i vidět!) a vůbec melodie výrazně vystupovaly do popředí, poměrně ušetřené zvukových neduhů. Člověk rozeznával skladby od sebe, vystoupení nesplývalo, byť jen s výběrem playlistu mohla kapela sáhnout poněkud jiným směrem a přidat o trochu více toho saxofonu – neb takto jej bylo v celém vystoupení jako šafránu. Na závěr velmi potěšil příjemně agresivní cover na skladbu „Black Metal“ od legendárních britských Venom, u kterého jsem místy sice skladbu vůbec nepoznával, nicméně považoval jsem jej za příjemnou tečku jejich exhibice. Neměl jsem navíc dojem, že by vystoupení bylo statické (pokud tedy za statického nepovažujete naprosto ležérního a flegmatického bubeníka, který působil klidně jako by připravoval čaj a ne seděl na podiu), jako se mi zdálo například u Ensiferum. Navíc, ať jsem se podíval na pódium kdykoliv, bylo se na co dívat a stále se něco dělo. Po nemastných neslaných dojmech z CD nosiče pro mne jednoznačně plusový bod.
[Guldur]: Sigh jsou pro black metalového staromilce jedna z těch legendárních kapel, která se ještě stala akvizicí téměř mýtického labelu DSP a myslím, že ve své době byla určitě tou nejexotičtější. Co si tedy přát více, než je vidět naživo. A byl to skutečně zážitek. Vystoupení plné šťávy se příliš nemazalo s jejich novější tvorbou a jejími avantgardními finesami a raději sáhlo do ostřejšího a více „festivalového“ repertoáru, což možná byla na jednu stranu škoda, neboť když se půvabná vokalistka Mikaniball opřela do svého saxofonu, téměř nikdo nepochyboval, že avantgardní pojetí black metalu k této kapele patří. Celkově skvělé vystoupení a bylo vidět, že tahle kapela má svůj statut legendy a zakladatele japonského black metalu oprávněně. Žádné přílišně patlání se s image, ale přirozenost dodala tomuto čertovu orchestru silné charisma a náboj. Klubové vystoupení by sice bylo určitě pro všechny příjemnější a hlavně by Sigh měli možnost nabídnout mnohem více při delším časovém „okénku“, ale i tak se se specifickým prostředím festivalu poprali skvěle a dojem byl silný.
[Dalihrob]: Po parádním vystoupení Sigh se mi CRUSHING CASPARS zrovna vidět nechtělo. HC já sice naživo rád, ale reference několika přátel nebyly zrovna příznivé. Hudba se však ukázala být velice skočná a tak jsem tedy vyrazil na první páteční taneček. Hudba Crushing Caspars byla jedno veliké hard core klišé. Od image, přes texty, po samotné kompozice, ale důležité bylo, vše drhli s přesvědčením a nasazením. V kotli se příjemně poskakovalo do rytmu, vráželo se do sebe, jedinců cvičících pohyby naučené ze Street Fightera bylo pomálu, tudíž pohoda.
[Dalihrob]: NECROPHAGIST byli jednou z dalších obětí časového posunu, tentokráte byla informovanost lepší, letáky s informací o přesunu byly skoro všude, holt pokud jste však cca hodinku před jejich setem byli mimo areál, dost možná jste ho propásli. Já si na dobu jejich setu domluvil „obchodní setkání“, říkajíc si, že Mnemic, kteří měli zrovna hrát, vidět nepotřebuji. Necrophagist jsem viděl chtěl, avšak jsem je úspěšně propásl.
[Dalihrob]: HYPNOS jsem ani nekoumal z důvodu, že by mě nějak jejich reunion zajímal, spíš jako, že v prosinci mají turné po ČR, bral jsem tedy jejich festivalový set jako případné navnazení na Ostravský koncert. Jsem si jistý, že se na ně jistě vypravím. Staré i nové skladby Hypnos zněly velice dobře a sakra, on přišel dokonce i cover „Orthodox“! Bruno vypadal nadšeně, nosil kacířskou čepičku a hlavně bylo fajn konečně slyšet z pódia nějakou češtinu.
[Guldur]: Posilněn malinovkou vracím se na zkouknutí dánských MNEMIC, jejiž prvotinu jsem kdysi zachytil u stáje Nuclear Blast, a kteří svého času působili jako poměrně svěží krev moderního metalu (rozuměj melodický trash/death s příměsí elektroniky). I když nejsem příliš veliký fanda těchto všech možných pohrobků Fear Factory a Roba Zombieho, tak Mnemic byli poměrně příjemné překvapení. Hned na úvod je třeba vyzvednout výkon zvukaře (těžko říci, jestli jejich vlastního, neb jsem ho viděl ještě mnohokrát po té, avšak byl to jisto jistě cizinec), kterého jsem si označil kódových heslem „děda“. „Děda“ byl jeden z mála skutečně profi zvukařů na celém festivalu, a to hlavně svým přístupem. Nakroutil kapelu, ta začala hrát a děda se vydal mezi dav a poslouhal jak zní kapela posluchačům. Pak se vrátil na stanoviště a patřičně upravil jednotlivé stopy. Díky tomu měli Mnemic zvuk, který byl skutečně radost poslouchat a i když jsem většinu písní neznal, tak jsem zůstal a vychutnával si tu krásnou čitelnost nástrojů. Jejich vystoupení, které podle playlistu těžilo hlavně ze dvou posledních desek mělo šťávu, drive a hlavně z něj vyzařovala obrovská chuť hrát a pracovat s publikem. Nasazení bylo obrovské a bylo vidět, že pokud kapela hraje s nadšením, tak nevadí, že se nejdená o „true“ metalový žánr. Na druhou stranu je ovšem pravda, že jednotlivé skladby jsou si poměrně podobné a mít tato kapela špatný zvuk asi bych na nich nenechal nit suchou. Takhle jsem si Mnemic zařadil jako příjmné povyražení a možnost poslechu něčeho co bych si doma asi moc nepustil. Co bych ovšem vyzvedl na závěr je určitě přítomnost vlastní projekce. Ano kapela si připravila statickou videosmyčku, která sice nebyla nějak extra nápaditá, bylo totiž vidět, že autor jednotlivých snímků je zároveň autorem obálek jednotlivých cd kapely, ale už jenom fakt, že si vůbec nějaké video přivezli hodnotím jako plus. Na koncertech ambientní a industriální hudby je projekce standardem, naproti tomu u metalu už tolik ne, ale považte! Obří obrazovka mezi scénami přímo vybízí k vizuálním orgiím jakožo kulise k vystoupení.
[Dufaq]: Další partičkou ze země za velkou louží, jež měla přitáhnout mladé posluchače, kteří na podobný typ festivalu nejezdí, byli nu-metaloví ILL NIŇO z New Jersey. Kapela se hlavně proslavila kombinací anglických a španělských textů. A nejen to, jejich latinsko-americká image, styl a nádech z ní dělají na nu-metalovém poli přeci jen něco odlišného, co jen tak nezachytíte. Kapelu znám z dvou desek a vcelku se mi i líbí, o to větší překvapení mě čekalo u pódia. Nečekal, jsem, že to Ill Niño tak „rozbalí“. Jejich muzika živě působila daleko agresivněji než z desky. Mnohem hutnější a tvrdší hudba, než si pamatuju z CD. Kapela si u mě okamžitě smyla status metalového cajdáku pro holčičky. Na pódiu to vcelku slušně rozjeli. O zajímavou podívanou se postaral i Daniel (bongo/perkuse). Zvuk byl ten den na Jagermeister stage výborný a tak i Ill Niño odcházeli s bouřlivým potleskem za svůj výkon.
[Dufaq]: S blížícím se večerem se výrazně stupňovala i má nedočkavost. První řeznou ránu na mém těle tak mají na svědomí američtí CONVERGE se svým brutálně chaotickým hardcorem, který během půlhodinového setu zničil desítku šílenců v mosh-pitu Jager stage. Converge není typ kapely, na kterou se přijdete do kotle jen „podívat“. Vyrazili jsme tedy přímo do kotle, abychom Jacobovi a spol. ukázali, že jejich muziku máme rádi. V průběhu vystoupení došlo jak na starší skladby, tak i na záseky z novinky „Axe to Fall“. Největší odezvu si snad krom starých pecek odnesl zásek „Fault and Fracture“ z pravděpodobně nejprofláklejší desky „Jane Doe“. Během ní jsem se z ničeho nic ocitl nad hlavami přítomných. Po pravdě ani nevím, jak kvalitní měli zvuk, nebo co se přesně dělo na pódiu. Důležité je, že jsem odešel s durch mokrým tričkem, plícemi na dranc a několika modřinami. Stálo to za to!
[Guldur]: Po nezbytném odpočinku v kempu, v předtuše náročné noci, se vydáváme opět do areálu na vystoupení death/grind allstar projektu LOCK UP. Bohužel je posluchač nemohl vidět v jejich původní studiové sestavě k poslednímu albu „Hate,Breeds, Suffering“, neb nám démon alkoholu sebral z našeho světa Jesseho Pintada, kterého nahradil frontman chilských Criminal, Anton Reisenegger. Nutno říci, že Anton si velmi dobře uvědomoval, jak těžký úkol je na něj uvalen a zhostil se svého postu se ctí, a pokud se na něj Jesse odněkud díval, určitě byl spokojen. Zbytek sestavy ovšem nakráčel v plné síle, osobnost za osobností. Shane Embury, Nicholas Barker a na závěr Thomas Lindberg. Ani jedno z těchto jmen není potřeba představovat. Kapela se s ničím nemaže a rozjela svůj mnoho skladbový set (nepočítal jsem to přesně, ale bylo určitě kolem 15ti kusů, což je na hodinový set úctyhodný výkon). A co říci k výkonu hudebníků? Mne zatím nic nenapadlo. To se prostě musí vidět. Thomas byl podle všeho ve skvělé formě a v porovnání s jeho výkonem v projektu The Great Deceiver, když ještě hráli jako předkapela Napalm Death na turné k desce „Order to Leech“, to byli snad dva odlišní lidé. Soustředěný, přesný, zuřivý. Tak by se dal stručně popsat výkon frontmana At The Gates a Skitsystem. Shane drtil basu jak dřevorubec polomy po vichřici a Nicolas Barker ukázal, že v jeho ultra rychlé hře na bicí téměř nemá konkurenci. Nad rychlostí s jakou se jeho paličky odrážely od blan, občas člověk zůstal stát s otevřenou pusou. Zvuk i atmosféra jim hrály do karet a tak byla tahle démonická sebranka pekelně přesvědčivá. Lock up sice nemají úplně tolik z čeho vybírat, zatím totiž spatřily světlo světa pouze dvě dlouhohrající desky, ovšem i tak byl set plně vyvážený a došlo plnými hrstmi na skladby z první desky, kterou nazpíval ještě Peter Tägtgren. Podobně jako minulý rok vystoupení Brujerie byla i tohle ukázka, jak vypadá takový poctivý, legendární projekt naživo. V kotli to vařilo a hlavou si pokyvovali všichni snad až do Prahy. Zvukově precizní, rytmicky zabijácké, nasazením strhující. Žádná roztleskávací gesta, otřepané hey, hey. Lock up nic takového nepotřebují. Bylo vidět, že jejich příznivci jsou ochotni na povel vyplivnout své plíce až na stage, aby jejich hrdinové byli spokojeni. Jenom je podle mého názoru škoda, že kapela nehrála poněkud dříve, dokud jsou lidé čerstvější. Přeci jenom druhý den večer už začíná být únava znát. Lze jenom spekulovat, co by se asi dělo v kotli, kdyby Lock Up hráli v původním termínu místo Sepultury. Mám pocit, že by výsledný maelstöm lidských těl či jejich částí pod pódiem dosahoval stupně Brujeria, ne-li většího. No, alespoň jsme to v pátek večer všichni přežili. Jako malou poznámku na konec si neodpustím zajímavou příhodu později na koncertu Aura Noir, kdy Thomas přišel k téhle slavné partičce a velmi se s nimi vítal. Během celého setu AN si pak nadšeně vyklepával jednotlivé rytmy na stehno. Je vidět, že Thomas je velikým fandou black metalu, což jen ukazuje a podtrhuje méně prozkoumanou a známou souvislost mezi vznikajícím severským black metalem a rozjíždějící se školou klasického švédského crustu.
[Dufaq]: Největším lákadlem letošního festivalu pro mě bez debat byl kanadský génius DEVIN TOWNSEND. Na co tento šílenec šáhnul, doslova miluju. A je jedno, zda to vydal pod hlavičkou DT, DT Band či DT Project. Nebudu však zbytečně zabírat místo v reportu opájením se z Devina a raději se přesunu k jeho pátečnímu vystoupení. Očekávání bylo vysoké. Obzvláště, když jsem viděl, jak výborně byl naladěn během odpolední autogramiády, kde se s fanoušky bavil a působil jakoby každého, kdo si za ním došel pro podpis znal, již několik let.
Vzhledem ke spoustě udělátek, přístrojů a aparátů chvíli trvalo, než se vše naladilo k dokonalosti. Devin mezitím bavil publikum vtipnými fórky a improvizací tance. Když bylo vše hotovo, pustil intro (u něhož si opět neodpustil vtipnou poznámku) a připravoval se na úvodní pecku z poslední desky jeho projektu „Addicted!“. Jako připravená show okamžitě zapůsobil déšť, který z oblohy spustil s úvodním tónem titulní skladby. Někteří přítomní začali odcházet, někteří o to víc pařili, aby zahřáli svá na kost mokrá těla. Každopádně tato nečekaná sprcha jen umocnila zážitek z tohoto jinak dokonalého vystoupení. Během setu zazněly skladby jako „Truth“, „By Your Command“, „Deadhead“ a další. Zvuk vystoupení byl naprosto famózní, stejně tak jako Devinův kytarový a hlasový projev. Naprostá jistota nejen v prstokladu, ale hlavně ve střídání nejrůznějších hlasových poloh. Devinův rozsah je až neuvěřitelný a vše odzpíval či odeřval s úžasnou jistotou. Do toho všeho zvládal házet komické xichty, nepřeberné množství póz a dodal tak každému svému tónu nový rozměr. Nebudu přehánět, když řeknu, že toto vystoupení patřilo k životnímu zážitku. Tolik profesionality a lehkosti zároveň už asi nebudu mít nikdy možnost spatřit. I ti, kdo jeli na BA jen kvůli Devinovi, nemohli být za 1500 Kč nespokojení. Pro mě vrchol festivalu, bez debat!
Devin je bůh v obleku za čtyřicet kanadských dolarů!! :D
[Guldur]: Jsem si jist, že Dufaq už ve svém ohlédnutí zmínil vše důležité. Já bych jenom přidal pár postřehů z pozice dlouholetého fanouška. Vidět Deviho naživo pro mne osobně byl jeden z dosud nesplněných cílů, protože tenhle chlapík zas tak často nekoncertuje, vzhledem k jeho chorobnému workoholimu. O to větší zážitek bylo jeho vstoupení v Čechách a ještě k tomu, když bylo vše tak perfektní. Devin je taková osobnost, že si může klidně dovolit vyjít na stage současně s techniky a zvukaři a bavit publikum od začátku. Nepotřebuje fanfáry, nástupy ani nic podobného a přesto to bylo svým způsobem nejlepší a nejefektivnější představení letošního Brutal Assaultu. Síla tohoto Kanaďana skutečně tkví v jeho muzice, a i když to svým způsobem na začátku vypadalo jako vystoupení mladé kapely někde v klubíku (kluci a holky pobíhají, hledají zásuvky, ladí efekty a nástroje), tak s prvním hrábnutím do strun jste se přesunuli do obrovské koncertní haly, kde začalo vystoupení světové extratřídy. A když k tomu připočtu dokonalou synchronizaci začátku vystoupení a začátku obrovské průtrže, která nás všechny totálně zmáchala, pak se člověku podaří zažít něco výjimečného. Výjimečný zážitek to skutečně byl a první skladby přerušované údery hromu, na který je každá aparatura krátká, už člověk jen tak hned neuslyší.
[Dalihrob]: Ku CANNIBAL CORPSE chovám notně nostalgický vztah a svou stařičkou kazetu „The Bleeding“ si pouštím vždy s velikým respektem. Vystoupení probíhalo na J-stage, kde již dost kapel dojelo na nekvalitní, přebouřený sound. Gorgoroth budiž příkladem. Zaujal jsem strategické místo u levé podpory pódia, měl jsem výtečný výhled na celou kapelu i projekci a nechal se zmasakrovat neskutečně BRUTÁLNÍM zvukem!!! Všechno bylo přebouřené, avšak výsledek byl dokonalý. Basa drtila kosti, kytary hromsky podlazené, ale dokonale čitelné a ten kopák, lidičky, takhle parádní kopák jsem naživo snad neslyšel! Skutečně jako kladivem do hlavy! Set samozřejmě obsahoval několik skladeb nových, jako úvodní „Scalding Hail“ či „Priest of Sodom“, jejíž slovní úvod tolik evokoval kultovní „Fucked with a Knife“, až X-lidí křičelo právě po ní. Extrémně odsekaná „Evisceration Plague“ ještě jednou připomněla novinkovou desku, nechyběla ani „Make them Suffer“ či titulní „Wretched Spawn“. Nesměly chybět skladby staré, „Sentenced to Burn“, „Staring through the Eyes of the Dead“, „I Will Kill You“, „Unleashing the Bloodthirsty“ atd. No, a závěr logicky patřil „Hammer Smashed Face“, kdy se lidé doslova mohli pozabíjet, vlny z kotle došly až ku mne a i předtím klidně stojící diváci vedle mě si mohli umlátit hlavu. Avšak úplný závěr patřil výtečné „Stripped Raped and (fucking) Strangled“. Jeden z vrcholů festivalu! Výtečný masakr a prý s nejpočetnějším publikem.
[Dufaq]: Dalším v hledáčku, hned po úžasném Devinovi, nebyl nikdo jiný než císař IHSAHN a jeho projekt. Je pravda, že jsem byl během jeho setu ještě hodně rozčarovaný z Devina, ale to se velice rychle spravilo, jakmile Ihsahn spustil první skladbu z „The Adversary“ – „Invocation“. Chvíli jsem přemýšlel, zda koukám na Ihsahna nebo Emperor. Jak už jsem podotýkal výše, zvuk na Jagermeister stage byl celý páteční den naprosto skvostný. Jinak tomu nebylo i během tohoto vystoupení. Zážitek z poslechu navíc umocňovali tři kytary, bravurně ovládané členy kapely Leprous, s kterými Ihsahn spojil své síly. A udělal moc dobře. I jeho vystoupení by se dalo popsat jako fantastické. Další kulturní zážitek, možná by se dalo říct až hudební událost v ČR. Ihsahn projel svou trilogii desek. Mimojiné zazněla i skladba „Unhealer“, na které hostuje Mikael z Opeth. Na josefovském podiu ho bravurně zastoupil klávesák Einar Solberg.
Celkově musím vystoupení pochválit. Opět byla vidět profesionalita a chuť se českému publiku poprvé předvést. U mě si Ihsahn ten den vysloužil pomyslnou druhou příčku, hned za geniálním Devinem. I když nechci srovnávat tyto dva rozdílné umělce ani je nijak porovnávat, jejich vystoupení ten den mi skutečně vyráželo dech, bralo slova z pusy, nechávalo mě jen „tupě“ zírat na výkon, který předvádí. Bravo!!!
[Epizeuxis]: Pro mě osobně byl Ihsahnův páteční projev přeci jen zklamáním. Nejde ani tak o osobní výkony jednotlivých členů, které působily dechberoucím dojmem, nicméně zvuk si celé vystoupení zasloužilo o mnoho lepší. Kupříkladu mi po chvíli bylo velmi líto snažícího se klávesáka, který docílil alespoň toho, že byl viděn, když už ne slyšen – klávesový doprovod byl totiž zašlapán kamsi do bahna. Od výběru skladeb jsem též čekal trochu něco jiného. Jelikož nejsem totiž velkým příznivcem samotné Ihsahnovy tvorby (s výjimkou Peccatum a Hardingrock), trochu jsem se těšil na nějaké písně ze šuplíku Emperor. Navíc celý set byl o něco kratší, než jsem čekal…
[Dalihrob]: Stále promočený a během Ihsahna už notně promrzlý jsem se musel přiobléct, a tak jsem dorazil až po půlce vystoupení NAPALM DEATH, kdy již nebyla téměř šance se procpat publikem do kotle. Zařadil jsem se do „fronty“ na Aura Noir a akorát začala kapela hrát „Diktat“ z posledního alba, pak již následoval blok vypalovaček ze „Scum“, sem tam proloženou nějakou tou věcí třeba z „From Enslavement to Obliteration“, nechyběl ani obvyklý cover „Nazi Punks Fuck Off“. Shane Embury hrál svůj druhý koncert za večer, Greenway opět pobíhal sem a tam jako maniak, zkrátka typická Napalmová smrt. Škoda, že jsem nebyl v kotli.
[Borco]: Aj keď sa po plnohodnotnom fyzickom výkone počas Converge už dostavovala únava, tak som AURA NOIR, moju hlavnú atrakciu festivalu, nemohol odbiť sledovaním z tribúny a razil som pod pódium. Priznám sa, že som mylne žil v predstave, že Aggressor(aka Czral) je už zdravotne v poriadku a normálne sa účastní živých show, keďže na poslednom albume sa už tiež aktívne podieľal. Za bicie sa posadil mne neznámy človek, ktorého hra bola pre mňa istým mínusom, ale Blasphemer a hlavne dokonale zlý Apollyon, to prekryli svojou.. aurou, hehe. S úvodnými tónmi „Upon The Dark Throne“ sa atmosféra dala kúskovať, akurát celý nástup pokazila chýbajúca gitara a nefunkčný aparát. Nuž, drum and base thrash. Keď gitara vypadla druhý krát počas „Conqueror“, prestali všetci protestne hrať, a po krátkej pauze na opravu a cigáro, dali skladbu ešte raz. Odvtedy však celý set už len gradoval, a s výnimkou komentára o „worst gig ever“ si z toho kapela už veľkú hlavu nerobila. Koniec koncov si viac nasranú hudbu AURA NOIR už bez tak neviem predstaviť. Aggressor sa predsa len prekvapivo ukázal a odspieval záverečnú „Sons Of Hades“ a za jeho výkon mu vzdávam hold! Mimochodom z blogu kapely vyplýva, že to skutočne nebolo v pláne, a rozhodol sa vystúpiť až priamo na mieste, čim vlastne pridali do setlistu jednu skladbu navyše. Odmysliac si spomínané problémy so zvukom a trochu sterilné (či skôr unavené) publikum, bol pre mňa tento koncert jedným z vrcholov festivalu! Pre ucho skvostná, a na oko dôveryhodná a neopozerá show, bez prázdnych póz a zbytočnej pompy, akú dnes nevidieť každý deň. Nehľadiac na to, že zazneli niektoré z mojich najobľúbenejších black metalových hitov! Možno ešte škoda, že sa ich vystúpenie nepretiahlo dlhšie do noci. Destroy!
[Dalihrob]: Od Aura Noir jsem nečekal nic, snad jen příjemnou jízdu. Škoda mnohých problémů s kytarovým aparátem Blasphemera, čekal jsem, kdy kytaru o někoho rozmlátí, vypadal opravdu vytočený, za to Apollyon si vystoupení se žvárem v hubě celkem užíval a měl maximální charisma. AURA NOIR si doslova říkali o nějaký kotel pod pódiem, ale lidé se k nějakému většímu bordelu nezdáli být příliš naklonění. Jak bylo již řečeno, dorazil i Czral/Agressor. Nečekal jsem, že má nohy natolik v hajzlu, každopádně byl maximálně zlý a chybělo už jen vytvořit z fofrklacků obrácený kříž. Aura Noir zahráli pro mě nejlepší black metalové vystoupení festivalu.
Vlivem opravdu prudkého přívalového deště došlo však i k jedné nemilé události. Náš redakční fotograf Sachtikus nestačil včas uniknout dešti a jeho fotoaparát natolik zmoknul, že se navždy odebral do křemíkového pekla. Tím pádem naše galerie končí právě při Devinově nástupu. Omlouváme se tímto všem, kdo se těšili na kompletní fotogalerii. Doufáme, že malou náhradou bude alespoň 17 videozáznamů, které uveřejníme s poslední části reportu. Fotografie do poslední části reportu poskytla Nathanella a sOBE. Děkujeme.
V závěrečné části se taktéž zaměříme na finální postřehy a přineseme od každého redaktora výčet Top 10 a AntiTop 10. Máte se tedy nač těšit.
