„Lantlôs“ jsem měl hodně rád. Když jsem album poprvé v roce 2008 slyšel, přišlo mi atypické. Snoubilo v sobě nejen agresivitu se zajímavým nádechem jemnosti. Nejednalo se o materiál, z kterého bych se válel na zemi a křičel do oblak, jak je úžasné, ale vždy, když jsem ho poslouchal, ve mně zanechalo stopy. Jeho produkce nebyla vytříbená a hráčské výkony dokonalé, nicméně o to ani nešlo. Avšak to nejdůležitější, co jsem z „Lantlôs“ cítil, bylo, že kapela tímto albem dala velký příslib do budoucna... Jak si tedy stojí „.neon“?Na „.neon“ se jako vokalista představuje Neige (Alcest, Amesoeurs), což už je samo o sobě pro spoustu lidí veliké lákadlo. Ani já se nestydím za to, že jsem byl velmi zvědavý, jak jeho projev do LANTLÔS zapadne. To jsem však ještě nevěděl, že se Herbst rozhodl vydat úplně jinou cestou, než kterou kráčel na „Lantlôs“. Nová tvář kapely již není tak agresivní, rychlá a zapáchající black metalem. Do každé skladby se totiž vloudil dnes tolik populární post-rock. Prodávané spojení black metalu, rocku a post-rocku, navíc vše ještě vhodně zabalené do melancholického hávu, se nyní tedy stalo skutečností i u LANTLÔS. Nicméně aby má slova nezněla pouze ironicky, nutno zcela upřímně podotknout, že tato tvář kapele sluší. Respektive, že Herbst zde mnohem více rozvíjí své hudební nadání a vize. Na albu se nachází skutečně mnoho jemných a pomalých ploch, které Neige pozvedává svým procítěným vokálním projevem na světovou úroveň. Abych ale čtenáři nevnutil myšlenku, že LANTLÔS nyní znějí jako Alcest, musím ještě přidat, že se nezapomnělo ani na rychlejší a živelnější momenty, které jsou opět vokálně velmi dobře podpořeny. Žádná skladba však nemá tvář podobnou druhé. Dokonce ani celá skladba nikdy nepluje ve stejné náladě. Rytmika každé skladby se v průběhu mění, její náplň jakbysmet. Toto považuji za velmi výrazný krok kupředu a za jistou známku dostatku invence (i když bude každému jasné, odkud Herbst místy čerpal inspiraci).
Jestliže na debutovém albu haproval zvuk, „.neon“ je mnohem lepší prací. A je to vcelku logické, neboť pokud bylo záměrem vytvořit album plné emocí, musel se tomu přizpůsobit i zvuk, který dá vyniknout jednotlivým detailům. „.neon“ je totiž celkově zaměřeno hodně na detaily. Nenajdete v něm nějaké technické finesy, to rozhodně ne, ale nenechá vás poklimbávat. Právě díky jeho barvitosti, kdy z jemných a melancholických pasáží najednou přejde do black metalového běsnění, se nestává vhodným adeptem na společníka k usínání.
Marně jsem přemýšlel, jaké skladby vytyčit nad ostatní, nicméně se stále nemohu rozhodnout. Vždy, kdy jsem již pevně rozhodnutý, mě okouzlí jiná skladba. Pokud si ale někdo chce udělat obrázek o tom, co LANTLÔS představují a jaké nároky na posluchače budou klást, doporučuji „Neige de Mars“, „Pulse/Surreal“ či „Coma“. Tyto skladby jsou vskutku návykové a skvostné. Najdete v nich kupu melancholických pasáží, kdy vám bude úplně jedno, jaký kapela představuje styl, a necháte se unášet. Nicméně v zápětí bude dokázáno, že tyto melancholické pasáže umí LANTLÔS ještě zveličit, či naopak v minutě zničit. To je „.neon“. Nazval bych to „ničením krásy“.
Pokud jste posluchači, kteří si kladou vysoké nároky a nepotřebují ke štěstí album, jež by 40 minut pouze drtilo a drtilo, potom vřele doporučuji dnes recenzovaný počin. Sám za sebe mohu říci, že jsem byl během prvních poslechů zaskočený, protože na mě „.neon“ působilo všelijak, nicméně nyní, s odstupem času, jsem téměř nadšený. Nechal jsem ho nějaký ten týden uležet a poté si ho v klidu pustil do sluchátek. Jeho vnitřní náboj se ještě znásobil a jednotlivé momenty mnou prostupovaly jako kulky. A ačkoli nejsem zastáncem toho, jak dnes spousta kapel inklinuje k post-rocku a podobným populárním škatulkám, nelze než upřímně říci, že někomu to prostě sluší.
Jestliže vás recenze oslovila a toužíte po hudbě, která má uvnitř sebe jasné poslání a chcete si poslech užít, vřele doporučuji album zkusit. Pevně věřím, že spokojeni budou black metaloví i ne-black metaloví nadšenci. A pokud patříte k vášnivým sběratelům, artwork, o který se postaral Fursy (Les Discrets) vám vyrazí dech a rozdrtí svěrač.
Že jsem nevyjmenoval žádná negativa? To nechám na vás, pevně věřím, že nějaká najdete, stejně tak jako já. I proto dávám „jen“ 8.5/10.
P.S.: Díky bohu, že jsem měl album nesčetněkrát naposlouchané již před tím, než jsem dostal hotový rozhovor od Herbsta zpět. Přijde mi totiž, že tenhle chlapík je trochu mimo, nebo si hraje na jednu velkou kopírku Neigeho (názorově). Upřímně jsem zvědavý na reakce, které rozhovor vzbudí, neboť vychází již zítra.
K recenzi poskytl: Prophecy Productions
