V tomto případě se nejedná o úplnou novinku, ale o rok staré EP kapely, která bývá označována jako black/doomová. Takže kromě lehké neaktuálnosti (duo SANCTUS DAEMONEON má letos na kontě určitě zajímavější plnohodnotnou kolekci "the unaVOIDable") se pokusím vyvrátit i druhou nesrovnalost. A tou je stylové zařazení. Oštítkovat totiž tvorbu kapely nálepkou black/doom je přinejmenším odvážné, protože jak hledám, tak nenacházím, a to mnohokrát ani ve starších věcech veřejně upíchnutých na Myspace. Pravda v tomto případě bude skutečně někde jinde. Sám bych spíš psychologickou demolici těchto podivínů hodnotil jako ponurý experimental rock. Viděno logickou postupností, čím čerstvější, tím odvážnější. Jediné, co bych v tomto směru považoval za trochu extrémní (blackové), je vzteklejší vokál, více už nejspíš ne. I když jsem se tedy chystal na příděl něčeho diametrálně odlišného, úplně bych SANCTUS DAEMONEON neztracoval, kvůli zmíněným nesouladům navíc ani není proč. Naopak, odklony od zažitého a tisíckrát prostřeného jsou jen ku prospěchu věci a malých překvapení není nikdy dost. Líné tempo skladeb v sobě nese nemálo z psychedelie, všeobecné temnosti a díky různým efektům působí až halucinogenními účinky. Jakoby na drogách vytmavený materiál tu a tam prostoupený návaly zuřivosti. Při poslechu tohoto EPka se neustále dostávám ze stavu spokojenosti až na dno a díky uspávací náladě i někam pod něj - do dimenze nereálných představ. Řádně pošahaných, podotýkám. A právě někde tady končí veškerá malá překvapení. Už od počátku, během prvních odběrů táhlých tělních tekutin "Nothingless Nothingness", nacházím podivnou paralelu s podobně uspávacími metodami 13 let starého alba "A Deeper Kind of Slumber", dnes mnohem méně riskujících Tiamat.
Jediné, ač ne zrovna pravidelné rovnítko, tak posílám Edlundovým kumpánům do Švédska. Srovnání trochu kulhá, místy na obě nohy a je myšleno jen v rámci zmíněného alba (porovnávat jiné by bylo zavádějící), ale stojím si za ním s bohorovným klidem. Teritorium SANCTUS DAEMONEON je tedy vymezeno od stojatých vod psychedelična po ty mírně plynoucí. Nejde opomenout ani manévrování s elektronikou, různým samplováním a ruchy, v jejichž přítomnosti lze považovat kapelu přinejmenším za zajímavou. Ale dále bych to nehnal do přehnaného velebení, není ani za co. Pětice uvadlých skladeb působí jaksi nevzrušivě, a kdyby postrádala i málo oživujících prvků, byla by to spíš tragédie.
Meditace, která se spustí v "Carnival of Pretend", je Tiamat ročník ‘97 jako když vyšije, na tom si trvám. Nepočítám tedy afektované výlevy vokalisty Corsa. Pokud pak na konci skladby slyším z podkroví lesního domu vzdychat umírajícího mimozemského zbloudilce, který se z našeho špinavého luftu ne a ne nadechnout, asi se mnoho nepletu. Ve sklepě se totiž pilně vaří narkotika, a tak jsem přesvědčen, že ho tam opravdu mají, možná to ani sami neví. A takto na mě v podstatě působí celé minialbum. Jsou to jakési balady vytvořené pro pohnuté večery, kdy se jedinec může nechat uvést do neobyčejných stavů, tupě zírat do přistavených zrcadel a sledovat, jak se jeho tvář hyzdí všemi směry, až se zcela smaže a on se octne v jiném prostoru. Spíš než produkt vlastní kreativity cítím z nahrávky jen snahu šokovat něčím divným a ubíjejícím. Jednou se zadaří a smysly jsou nabourány, podruhé už následuje jen půlnoční zívačka.
V celkové diskografii SANCTUS DAEMONEON již neaktuální EP neboří hranice mezi ničím a nikým. Suše se válí v oparu psychedelie, někdy vřískající, jindy deklamující, v obojím případě pod rouškou zřejmého nestřízliva. Zakaboněný experimental rock je překvapivý a vzrušující jen chvíli, pak se jen drží při zemi a plní přesně to, co od něj lze očekávat.
