Sobotní večer si po pracovním týdnu každý vychutnává po svém. Někteří jdou na vše zapomenout do nejbližší putiky, jiní volí klidně strávený večer v rodinném kruhu, další dělají zas něco jiného. Každý si najde cestu, která mu vyhovuje. Já se rozhodl svou sobotní rutinu nahradit něčím neotřelým a originálnějším. Vydal jsem se na nedaleký hrad Cimburk u Koryčan, kde se odehrávala akce …Hradby samoty….
Každý lehce zasvěcený ví, že jde o akci přesunutou ze Slovenska k nám na Moravu. Večer ve znamení hluku, ruchu a tajemna. Já osobně jsem na podobné akci nikdy nebyl a největším lákadlem pro mě byl bez debat Tábor radosti, který už dlouho toužím vidět živě. Konečně se naplňuje moje přání a tak vyrážím do asi 30 km vzdálených Koryčan. Po příjezdu a zaparkování „u křížku“ nás čeká asi 1.5 km dlouhá, rozblácená cesta na hrad, která je nepříjemná už za světla, natož po cestě zpět uprostřed noci. Po absolvování tohoto „utrpení“ jste však odměněni zdmi Cimburku. Okamžitě se tak vrhám do trosek gotického hradu ze čtrnáctého století. Ihned na vás dýchne atmosféra plná tajuplných pověstí, kterými je hrad znám. Po několikaminutové procházce se vydám prozkoumat samotné místo konání. Hrad obsahuje na jedné ze svých stran malinký amfiteátr, pod kterým je vystaveno provizorní zastřešené (chápej zaplachtované) pódium. Naštěstí je k dispozici dostatek místa na sednutí. V lese je však zima jako v Rusku, takže jistě přijde vhod i možnost zakoupení rozličných druhů alkoholu, teplé krmě, čaje i kávy. Plánovaný začátek akce se lehce protáhl a od šesti hodin jsme svědky audio/vizuálních zkoušek jednotlivých účinkujících. Soupiska kapel prodělala několik škrtů, takže se nakonec můžeme těšit na čtyři jména, všechna však slibují nevšední zážitek.
Jelikož jsem už v úvodu nastínil, že se jedná o první akci takového druhu, kterou jsem navštívil, rozhodli jsme se s kolegou Guldurem report pojmout trošku zajímavěji a na jednotlivé kapely se podíváme okem laika i člověka znalého těchto obskurit. Vrhněme se tedy hned na prvního z účinkujících, kterým je projekt ANGEL EPILEPSIA.
Můj popis berte samozřejmě trošku s nadhledem či odstupem. Škatulkovat tyhle šílenosti mi vážně dělá problém. Během necelé hodiny se na mě valily všemožné zvukové plochy, prošpikované asijskými alternativními vlivy, jenž byly ubíjeny hlukem ruchů, útočící na vaše sluchovody. Poměrně „jednoduché“ aranže, které se nijak extrémně nevrstvily, však po celou dobu dávaly jasně najevo nepříjemnost, naléhavost a lehce ubíjející průběh. Zcela perfektně jako podkres působilo promítání na plátno, které bylo skvostně sladěno s právě znějící „hudbou“. Každý záběr, pohled či osoba výborně podtrhovali zvukový teátr. Občas se do hudby zatoulal nějaký breakcore-ový motiv, ale živá prezentace nakonec působila spíše noisovějším způsobem. Mno, na čistou hlavu tohle vážně není nejlepší volba. :D
Slovenský jednočlenný projekt Angel Epilepsia byl i pro mne velkou neznámou, a tak jsem čekal co vyskočí z laptopu maníka, který si říká Epileptic Angel. A zklamání to opravdu nebylo, protože AE hraje od každého stylu trochu, jak správně podotkl Dufaq. Tu noisová, dronem dunící plocha, tu rytmické a zlé EBM ve stylu kultovních GGFH, tu temně ambientní nářek a kovově zrnící proud zvuků. Bohužel aparatura, která byla relativně i vykoná (2X 400W, jak jsem se dozvěděl) byla celý večer značně utlumená, protože na Cimburku se většinou pořádají folkové a rockové akce a místní zvukař měl strach, aby mu náhlý výbuch zla nepoložil bedny. No a AE to odnesl v míře vrchovaté, protože v první polovině setu musel člověk stát u beden, aby vůbec něco slyšel. V druhé polovině nastoupily spíše atmosférické a minimalistické plochy a zvuk se tím pádem alespoň trochu vytáhl, neb asi ani pán za pultem nic neslyšel.
Jediné, co bych snad vytkl přímo umělci, byly občasné „švy“ mezi jednotlivými skladbami a takové ty useklé konce. Kdyby každá skladba konstantně přecházela do další, bylo by dílo zkázy dokonalé. Samozřejmě si ale rád poslechnu tento projekt na nějaké ohlušující aparatuře, příslib je v tomto projektu bezpochyby veliký.
Původně avizovaný druhý slovenský projekt ANGELICUS nedorazil, takže dalším na řadě byl Hastur a jeho projekt SEMAI, který můžete znát i ze stránek Mortemu. Tento projekt si za dobu své existence prošel svým vývojem a jeho nynější forma, kterou nám Hastur prezentoval, již nemá nic společného s ranými začátky. Následující set nás tedy čekalo drone peklo s příměsí industrialu a možná i nějakých těch blacknoise prvků. Set byl rozdělen, pokud si dobře vzpomínám, do 3 částí – Opus Dei, Missa a pokud se nepletu Room 101 (pokud ano, klidně mě opravte). Abych se přiznal, do dnešní doby jsem nepochopil podstatu drone „hudby“ a i po tomto vystoupení mi to dělá problém. Je pravda, že na mě poměrně mocně působil každý úder automatu a rezonující hrábnutí do strun, ale žádný vyšší efekt to na mně nezanechalo. Zpětná vazba, hlučný šum a dunící plochy však výborně koketovaly s atmosférou hradeb Cimburku. Každý tón se plížil jako mor a zarýval se do těla nebohého posluchače. Když jsem se otočil k Hasturovi zády, zadíval se na zříceninu a oblohu posetou tisícem hvězd, okamžitě mi naskočila husí kůže po celém těle a získal jsem jakýsi velmi nepříjemný pocit. Vyděsit mě se mu povedlo výborně. To bylo však asi jediné, co jsem si z tohoto vystoupení odnesl.
Semai je podle mého nejlepší drone/industrial/noise dark projekt, který naše země nabízí a já osobně jsem se na Hasturovo vystoupení moc těšil. A opět musím pochválit Dufaqovu střízlivost, neb se skutečně hrálo z posledního dvojskladbového alba "Opus Dei" a splitu s kapelou Fonnia (odtud onen Room 101). Opět je škoda slabšího výkonu aparátu, protože kombinace dark ambientu a dramatických pasáží podbarvených dunící a vazbící se basou má na mou nervovou soustavu téměř devastující účinek. Gnaw Their Tongues, Gravetemple, Sunn O))) – to vše vás napadá při poslechu oněch pomalých, z hlubin nekonečných oceánů vesmíru plazících se tónů, ze kterých běhá člověku mráz po zádech a společně s ďábelskou projekcí otřásají samotnou existencí, až má člověk pocit, že přichází skutečně něco z odlišné galaxie, kde hmota a čas existuje úplně jinak, než na naší klidné, trojrozměrné Zemi. Odporné, avšak zároveň krásné, taková je hudba Semai. Pozvolná, ale zároveň dramaticky se valící. Intenzita na 100% a já jen volám Šemhamforáš!
VLADIMÍR HIRSCH byl pro mnohé velkým lákadlem. Chvíli před desátou hodinou tedy nasadil kuklu na hlavu a započal svou integrovanou show. Jeho tvorbu znám jen letmo z poslechu MySpace a nějakých záznamů z YouTube, které na mě zanechaly patřičný dojem. Rozhodně jsem se těšil. Od prvních vteřin byl oproti předchozím dvěma projektům znatelný rozdíl. Konečně se začalo něco „dít“. Industriální pazvuky se střídaly jeden za druhým. Jako by vše kovové, betonové a neživoucí najednou povstalo a rozhodlo se ukázat lidstvu zač je toho loket. Stačilo si vybrat vhodné místo ke stání a doslova jste čelili náporu těžkotonážní hudby míchající do sebe mnoho rozdílných prvků… Od klasiky, elektroniky až po ambientní ticho narušované lehce noisovým oparem.
Do děje vás opět vtahovala působivá videoprojekce, umocňujíc zážitek z tohoto poměrně náročného vystoupení. Osobně jsem byl nejvíc uchvácen, kde tito interpreti berou všechny ty záznamy, které používají do svých vizuálních hostin. Prapodivné záběry nepopsatelných tvarů a forem byly střídány starými momentkami z filmů či dokumentů. Však můžete ochutnat z pořízeného videozáznamu. Pan Hirsch mě však dokonale uspokojil po všech stránkách. Jeho vystoupení mě natolik zaujalo, že v blízké době započnu s experimentováním v pro mě dosud neprobádaných hudebních končinách.
Vladimír Hirsch, zakladatel a člen někdejších Skrol a Aghiatrias, patří už ke stálicím české post-industriální scény, reprezentujíc její „klasičtější“ tvář. Ovlivněn umělci jako Varése, Martinů či Schoenberg, přichází ve své tradiční kukle s řádně neklidným setem. Tvrdě znějící kovové struktury, démonicky hrající orchestr připomínající atmosféru Tarkovského filmů a nervózní dark ambietní vlnění, rozechvívají pod koryčaským hradem všechny přítomné. Je pravda, že díky oněm inspiracím bylo toto vystoupení pro většinu lidí o něco stravitelnější, a to hlavně z důvodu vzájemného vrstvení konkrétních hudebních sekvencí.
Jedná se, pokud se nepletu, o druhé koncertní vystoupení tohoto umělce ve spolupráci s vizuální umělkyní Mariannou Ostrovskayou, která opět ve spolupráci s hlavním umělcem vytvořila velmi působivou videoprojekci, která byla téměř samostatným filmem. Místy minimální, místy výbušná, taková je hudba Vladimíra Hirsche, který má na svém kontě již přes 80 různých alb, EP a kolaborací. Posluchačstvo bylo evidentně nadšeno, o čemž svědčí následný zájem o mistrova CD, kterých byl naštěstí ten večer dostatek. Dodejme, že i zvuk se do jisté míry zásluhou produkčního týmu Vladmíra Hirsche vylepšil, když byl pan zvukař řádně ujištěn o bezpečnosti svých beden.
Poslední vystoupení na programu večera byl TÁBOR RADOSTI. Myslím, že nejen pro mne to byl nejočekávanější bod hradeb samoty. Během chvilky byly nachystány stolečky s proprietami kapely a započala temná ambientní show říznutá lehkou elektronikou a industriálními prvky. Tábor radosti je za večer jedinou kapelou, kterou alespoň trošku znám z domácího poslechu. Nepatřím sice k fanouškům, kteří znají jejich tvorbu dopodrobna, ale myslím, že i mé polo-znalosti stačí, abych si vystoupení náležitě užil. Nejen jejich originální hudba, ale i stylizace a image přispívají na populárnosti této dvojice. A z reakcí jsem slyšel, že jejich vystoupení patří vždy k tomu nejlepšímu, co se dá v daném žánru vidět.
Ano, se vším výše napsaným musím souhlasit. Jejich show byla unikátní a zatraceně působivá. Dokonce se jim povedlo mě chvílemi lehce rozhýbat v náporu meditačních rytmů a halucinogenních ploch. Jediný problém je to vše pro vás popsat. Nenacházel jsem během vystoupení slov, natož nyní. Proto bude nejlepší, když vás opět odkážu na dvojici záznamů, které najdete jako obvykle v sekci Živé záznamy.
Závěrem se na nás vrhla dvojice psycho-hudebních experimentátorů Tábor radosti, opět jedna ze stálic českého dark ambietního nebe (nebo pekla?). Tento Jihlavský spolek je přeci jenom jistota kvalitní show i výborné meditativní, ale rytmické hudby. Kdo již některá z vystoupení někdy zhlédl, nebyl nijak překvapen – ovšem pro neznalé se mohlo jednat o značný šok, když se v hodinu H na pódiu objevila dvojice hudebníků v mayských maskách a se svou ďábelskou videoprojekcí začala všechny unášet na vlně svého dark/rhytmic ambientu. Kdo jste viděl film Altered States, kdy se William Hurt dostává pomocí psychofarmak až ke své opolidské formě, může mít asi představu, jak funguje hudba Tábor Radosti. Rytmické a přemýšlivé pasáže jsou doplněny o deklamativní hlas čertovského rádce, který vás tímto hudebním tripem provází. Extatika mysli, změněné stavy vědomí, to vše evokuje hra tónů a světel této novátorské dvojice. Někdy dává vzpomenout na Roberta Riche, jindy na starší tvorbu Briana Lustmorda. Jako úlitbu všem přítomným metalistům zazněla i předělávka „Gebrechlichkeit“ od kultovních Burzum, ovšem ve specifickém stylu Tábora Radosti.
No, po tomto výletu do Teotihuacánu nám večer končí. Ve tmě, zimě a pod starým opuštěným hradem. Lepší kulisu si už snad nikdo nemohl přát, a já vysílám vřelé díky pořadatelům za nápad vytvořit v podhradí uprostřed lesa něco takového. Doufal jsem již delší dobu, že v Čechách vznikne obdoba amerického Stella Natura festivalu a tohle je možná první krok, tak doufejme, že ne poslední.
Určitě musím do nebes vyzdvihnout projekce všech účinkujících, protože takové vizuální orgie již dlouho nepamatuji. Od zneklidňujících japonských fantasmagorií Angel Epilepsia, přes středověké tribal psychedelic výlety Táboru Radosti se posluchač mohl opájet i svým zrakovým smyslem a bylo tak docíleno audio-vizuálního efektu, který nám temné hvězdy nad hradem ještě podtrhly. Tak zase někdy v podhradí!
Kolem půlnoci celá akce, která byla původně plánovaná až do třetí hodiny ranní, končí. Musím konstatovat, že jsem byl hodně rád, protože chladný les a naprosto jasná obloha udělaly své. Kompletně promrznutý s husí kůží po vystoupení radostného tábora se loučím se všemi známými a vydávám se za svitu diody v mobilu na rozblácenou cestu zpět k vozidlu, které mě dovezlo zpět domů. Celou akci však musím pochválit. Hlavně místo konání, které tomu všemu přidalo na magické atmosféře a každému chladně dýchlo za krk roušku tajemna. Zvuk byl celý večer povedený, i když by zasloužil mocnější aparaturu. Ale jsme v lese, tak nemůžeme moc hlučit. Jediným negativním aspektem byl podnapilý „pohan“, který svým silným hlasem a moudry přeřvával většinu účinkujících, což dosti kazilo zážitek, který si všichni přijeli vychutnat. Dojem z první akce podobného typu je však velice kladný a rozhodně se nebudu v budoucnu něčemu podobnému bránit. Díky všem zúčastněným a vystupujícím. Zajímavý a neotřelý sobotní zážitek.
Text kurzívou sepsal Guldur
