Je vskutku pozoruhodné (a určitě i velmi pozitivní) s jakou silou o sobě dávají vědět země bývalého Sovětského svazu v čele s Ruskou federací, ať už se jedná o znovu vydávání kultovních ruských black metalistů Panteon, či poslední záseky kapel jako ID:Vision nebo Anvil Ov Qliphoth a mnoha dalších black metalových hord, kterých se tam poslední dobou rodí požehnaně. Není tedy divu, že o sobě ruské stepi dávají vědět i na poli doomového žánru. I když sice Volgograd, ze kterého THE SULLEN ROUTE pocházejí, neleží přímo za polárním kruhem, jeho legendární zima dala poznat své drápy nejednomu nešťastníkovi. Možná právě proto si tedy tento začínající kvartet vybral metalový podžánr opěvující mráz a samotu. Nicméně, můžeme možná hned na úvod prozradit, že se jim volba určitě povedla.
Celé album „Madness of My Own Design“, otevřené skladbou „Dagon“ (heuréka, opět Lovecraft!), má příjemný, jakoby anglicko-severský zvuk. Zatím mi není známé nic jako ruská death/doomová škola, takže těžko soudit, jestli má tato rozlehlá země některé své specifické znaky, co se celkového zvuku a aranží týče. Na této desce ovšem THE SULLEN ROUTE přinášejí na oltář múzám vlastní osobitý pohled na klasiku doom metalu, jako jsou My Dying Bride (hlavně alba typu „Turn to Loose Swans“ a „Like a Gods of the Sun“), starší období Katatonie či pomalejší fláky z prvních alb Paradise Lost.
Všech osm skladeb má příjemnou stopáž; cca 5-8 minut - s výjimkou závěrečné, desetiminutové „One Way for burning“. Kapela během nich vytáhne jak brutální, tak i melodicky zasmušilé pasáže a dává vzpomenout na dobu první poloviny 90. let 20. století, kdy byl žánr na jednom ze svých vrcholů. Co se týče tempa, na desce se střídají pomalejší zatěžkané písně s příjemně jemnějšími, více éterickými vyhrávkami, které ovšem dlouho nápor ruského vichru nevydrží a záhy se bortí pod rypadlem kytar a naléhavých bicích.
Celkový mix alba bych na tomto místě označil za povedený, protože žádný z nástrojů zbytečně nevylézá ven a společně tvoří součást ledově hladké struktury, na které se odehrává příběh vlastnoručně navrženého šílenství. Pod kontrolu se dokonce povedlo dostat i železa u bicích, který svými vyššími tóny občas ruší celkovou spíše basovější koncepci doomových alb jako takových. Zvuk sice není tak perfektní, jako u před nedávnem recenzovaných As Light Dies, ale zase díky tomu působí spontánněji a svěžeji.
Po celou dobu si album drží jasnou náladu a tempo, ze kterého neexistuje odbočka nebo přechod jinam. Vše je protknuto zvláštním melancholickým pocitem takového - snad nejlépe vystiženo - neklidného zmaru. Zatímco u anglických blat z dílny My Dying Bride nebo švédské opuštěnosti Katatonie cítí člověk izolovanou samotu v temném, těžkém a nehybném vzduchu, zde jakoby ono šílenství mělo podobu nějaké bouře, která člověku nedá chvíli klid a stále jej nutí hledat úkryt.
Před přízraky vlastní mysli přesto není úniku a v delších či kratších intervalech útočí dál a dál se stupňující se intenzitou. A přesně tohoto mustru se drží i THE SULLEN ROUTE. Kytary, pokud zrovna nehrají klidné pasáže před bouří, sázejí jeden riff za druhým, doprovázeny pravidelnými bicími, které ovšem sem tam nějaký přechod navíc do vzduchu vytesají, aby mohly společně s dunící basou spočinout v drážkách vaší šedé hmoty mozkové.
Nečekejte žádné změny tempa (opět až na poslední skladbu) nebo výlety do syntezátorových říší, ani starých zaprášených zámeckých salónků, kde hrají omšelá kvarteta na několik staletí staré housle. Jediné, co vám THE SULLEN ROUTE nabídnou, bude zmar, pozvolné umírání a samota uprostřed bouřící ruské divočiny. A přesně tohle dělá z této desky poctivé doomové album. Na debut však velmi slušná práce. Můžeme se těšit, s čím tento ruský spolek přijde příště.
