11.04.2010, Praha, klub Matrix. Jeden z koncertů, na který se nedá jen tak zapomenout. Nemá smysl tady vzpomínat, stačí si přečíst report. O pár týdnů poté již druhé album HELL MILITIA oficiálně vyšlo. Ani nevím, proč trvalo čtyři měsíce recenzi napsat, desku jsem pravidelně poslouchal a měl jsem jasno, co psát, ale nestalo se tak. No, co už, můžete alespoň poznatky mé porovnat s těmi T. Persecutora, se kterým jsme udělali rozhovor.

Srovnáme-li „Last Station…“ s debutem „Canonisation of the Foul Spirit“, je jasné, že se kapela vydala lehce odlišným směrem. Debut nebyl zvlášť výjimečný, nabízel však nádherně ohyzdnou auru. Skladby byly o kus přímočařejší a agresivnější, zatímco novinka je o poznání klidnější. Snad mohu říci, že jak byla „Canonisation…“ rychlá, tak je „Last Station…“ pomalá. Ale to je spíše subjektivní pocit, novinka je hlavně o kus lépe poskládaná a rychlé a pomalé části do sebe plynule pasují. Výsledný dojem se tedy zdá pomalejší a velká část alba se vleče, avšak v tom nejlepším slova smyslu.

„Last Station on the Road to Death“ je zlá, trpká a snad i depresivní nahrávka, ale rozhodně nezaujímá postoj sebevražedných, slabošských píčovin. Hudba je dekadentní a víceméně představuje pochmurný „fakáč“ světu. Je škoda, že nešlo do novinky nějak zakomponovat agresivitu debutu. Rychlejší skladby poněkud pokulhávají za pomalejšími kolegy. Je tomu tak hlavně díky zvuku. Ten je sice decentně špinavý a dává prostor všelijakému vazbení a skřípání, ale citelně mu chybí nabasovanost a tah na branku „Canonisation…“. Zvláště blast-beaty nezní tak, jak by měly. Jsou utahané a pomalé. Ale jak jsem řekl, deska ubíhá spíše v pomalejším rytmu a rychlé kousky jsou, až na výjimky, dobře zakomponovány a tak tím celek netrpí.

Při čtení rozhovoru mnohé fanoušky jistě zamrzí věta o demisi Arkhon Infaustus a napadne je, zda Torturer/T. Persecutor nějak navazuje na odkaz AI. HELL MILITIA nezní zdaleka jako Arkhon Infaustus, avšak mezi pomalými skladbami obou kapel by se jisté paralely najít daly, ať už co se týče nálady, zmíněného vazbení, či jiných úmyslných zvukových „chyb“. Nejsem fandou Mütiilation, abych mohl srovnávat i zde, ale každopádně Meyhnachův makabrózní projev k dekadentní a zlé náladě desky dokonale sedí.


„Last Station on the Road to Death“ je kvalitní a velice francouzská nahrávka. Není možná určena k pravidelnému a častému poslechu, nicméně si myslím, že při správném rozpoložení vám značně (zne)příjemní den. Myslím si, že bude dobré recenzi ukončit úryvkem z výtečné předělávky skladby GG Allina:

Shoot, knife, strangle, beat and crucify
I am the guy, the one you tried so hard to fry
But I was strong, you couldn't take my mind
Now it's time to shoot, knife, strangle, beat and crucify
K recenzi poskytl: Eitrin Editions