Prohlédněte si, prosím, pozorně přebal desky debutového počinu kapely THULCANDRA. Nezdá se vám na tom obrázku něco povědomého, neviděli jste někdy někde něco podobného? Ano, jde o práci Kristiana Wåhlina, jenž měl v minulosti na svědomí přebaly slušného množství alb švédských smeček, jako byli At the Gates, Edge of Sanity, Sacramentum a v neposlední řadě mí oblíbenci Dissection. Už sama skutečnost, že německá kapela sáhla po práci švédského umělce, je poněkud prapodivná, ovšem je zcela v režii hudebníků, jaké dílko si vkreslí do štítu v podobě titulního listu přebalu alba. Pokud by zůstalo jen u toho…Že je můj dnešní úvodník jen snůška keců, si může říct každý, ovšem ospravedlňovat se za něj nemíním, nemám totiž za co, protože v něm nastiňuji vlastně dost velkou část skutečnosti. Nuže tedy, řeknu to na plnou hubu; vše, co v úvodním odstavci najdete, je obrazem reality. Reality takové, že „Fallen Angel’s Dominion“ zní až podezřele švédsky a s klidným svědomím mohu prohlásit, že jde do jisté míry o kopírku Dissection. Jejich odkaz najdete téměř na celém albu, hodně nápadně působí podobné aranže. Typicky Nödveidtovské pasáže dvojzvuků kytar byste mohli vystříhat například z „Reinkaos“, říznout je starým dobrým „Storm…“, lehoulince je poskládat a výslednou koláží by byla mnou právě recenzovaná fošna. Co naplat, THULCANDRA miluje Dissection a tam, kde se na albu hlásí k odkazu svých legendárních vzorů, zní velmi, velmi přesvědčivě, jen tak trochu až provokativně stejně jako velcí Švédové. Na druhou stranu ovšem musím říct, že kapela si rozhodně práci s tím vším dala. Určitě nezanedbala ani jediný detail, vše je až téměř dokonalé, tedy pokud jde o ty části, o kterých jsem hovořil. O něco horší je to na místech, kde se lehce Němci od Dissection odklánějí a snaží se o vlastní přidanou hodnotu, například ve „Spirit of the Night“, kde se dost možná okrajově projeví duch vlastní invence, leč po devátém, desátém poslechu asi nikoho skladba příliš neosloví, neb v posluchačově mozku se už před časem uvrtal červ fádna. I já si tak musím přiznat, že mnohem lepší je přijímat THULCANDRU jako omílače Dissection, než jako svébytný a za sebe hovořící hudební projekt. Je to poměrně snadné, protože těch vlastních kousků je na celé desce asi jako zrnek máku na rohlících z příbramské pekárny, netřeba si tím tedy příliš lámat hlavu. Nač taky, když posloucháte duchy svých miláčků. Nebo ne?
V podstatě vlastně ne, protože i přes značnou vyzrálost materiálu, ze které sálá mimo jiné fakt, že THULCANDRA má své vzory velice pečlivě naposlouchané, a to zřejmě i včetně dobře čitelného a poměrně agresivního zvuku, necítím v tom tu noblesu. Jon a spol. totiž každý svůj materiál opřádali právě tím zvláštním fluidem, tou noblesou, kvůli které je dodnes a velmi rád poslouchám a to dle mého skromného mínění partě z Německa prostě a jednoduše chybí. Přesto v zásadě nelze říci, že by se jednalo o průměrný, či nějak nekvalitní počin. Mne jen mrzí, že v tom nenacházím více snahy ukázat svůj ksicht a zajisté i ta absence toho nezemského, co vždy čišelo právě z produkce Dissection a tak je hudba THULCANDRY dosti bezobsahová, s jednou vyjímkou - překvapivě - závěrečnou skladbou.
Hodnotit body se album neodvažuji, přesto se stavím spíše na stranu té poloviny, která „Fallen Angel’s Dominion“ přijme s rozpaky, ta druhá desku může naopak velebit. Osobně se domnívám, že to bude tak padesát na padesát, proto uvítám co nejvíce posluchačských hodnocení na našich stránkách a vše budu jen z povzdálí sledovat.
K recenzi poskytl: Napalm Records
