Ruská formace ALKONOST vždy platila za kvalitní hudební těleso. Prosadila se již svojí prvotinou „Songs of the Eternal Oak“, kterou dodnes považují mnozí fanoušci za nejvydařenější materiál. Po příchodu zpěvačky Aleny se věci trochu změnily, přibylo duši hladících melodií a téměř operního vokálního projevu. Právě ten rozdělil tábor stávajících příznivců a bez debat přitáhl i mnoho dalších. Často je kapela nálepkována jako „ruský Nightwish“, za což může v první řadě zmiňovaný Alenin zpěv. Kdo však obě tělesa zná, ví, že pravda vězí kdesi jinde. Ale o tom zas jindy. Letošní novinka „On the Wings of the Call“ je na tom stejně, avšak slůvko „stejně“ je v dnešní recenzi skutečně důležitým spoilerem. Nemá smysl si nic nalhávat, ALKONOST si hned na druhé studiovce ujasnili směr, který hodlají v budoucnosti ctít a tohoto svého „motta“ se od té doby zdařile drží. Svoji hudbu po malých krůčcích pilují směrem k dokonalosti – pozitivní a příjemné melodie dělají pozitivnějšími, Aleniny vokály jsou pokaždé o píď dále a frázování sedí lépe k hudebnímu podkladu. Čitelnější a kvalitnější proporce se dostávají i zvukové stránce – čím novější album si pustíte, tím profesionálnější produkci máte možnost okusit. Tohle všechno jsou hlavní znaky a pozitiva ruského šnečího vývoje. A v tom samém místě leží i problém „On the Wings of the Call“. Pod krásně vyvedeným přebalem, který jde ruku v ruce s moderními trendy, se totiž skrývají ty samé precizně pozitivní melodie, ten samý precizní Alenin vokál a ten samý precizní zvuk - jako pokaždé. Ano, máte pravdu, zvuk je znovu o trochu jinde, kytary mají lehce hlubší zvuk a tupější hrany. Všechno ostatní je však naprach stejné jako v případě „Stone Heart Blood“ (2007), „The Path We've Never Made“ (2006), „Mezhmirje“ (2005) a „Between the Worlds“ (2004). Je pravda, že oproti poslednímu jmenovanému už byste nějaké ty změny našli, všechny jsou ale pouze dílčí – např. deska jako celek už nepůsobí tak mladě a naivně, jednoduše nám ALKONOST za ta léta mírně dospěli. Fakt sice pozitivní, nicméně pro širokou škálu posluchačů dost možná nedostačující. Pro mě tedy rozhodně.
Když se tak dívám, jak jsem v předchozím odstavci aktuální album Rusů strhal za impotenci výraznějšího vývoje, nepřestávám se divit tomu, jak mě „On the Wings of the Call“ stále dokáže bavit. Je možné, že jsem se dokázal dokonale oprostit od veškeré předchozí diskografie a tento lesklý kotouček u mě splňuje pozici jakéhosi best of výběru, který léta dokonale znám a zároveň jej poslouchám poprvé. Což je na jednu stranu roztodivně naplňující, na tu druhou však touto deskou ALKONOST celou svojí historii (až na debut) shazují, potírají a nepřímo označují za zbytečnou. A to je špatně.
Je docela dobře možné, že spousta fanoušků tohoto ruského spolku nad deskou jako já nepřemýšlí a je nadmíru spokojená. Avšak to, že při poslechu úplně poslední skladby na desce „Hard Times“ (znovu nahraná „Nevertimes“ z desky „Between the Worlds“) mě ani ve skrytu duše nenapadne, že jde o znovu nahranou klasiku, mluví samo za sebe. Chcete vědět, jak zní ALKONOST posledních šest, sedm let? Pusťte si „On the Wings of the Call“ - regulérní studiovku a best of výběr v jednom. A to se vyplatí! Nebo snad ne?
