Když dorazil balík promo nahrávek od Apollon records, zaradoval jsem se - 6CD, to znamená, že zase bude co poslouchat a na čem pracovat. Radost mi následně překazila skutečnost, že většina materiálu je pro Mortem zine jaksi nepoužitelná, především po stránce stylu. Přesto se našly dvě věci, které na naše stránky umístit lze. První z nich je debutový počin holandských MONDVOLLAND, konkrétně album „d'Olde Roop“. Kapela existuje již od roku 2005 a těžko říci, proč vydává debut až po pěti letech hudební činnosti, možná málo času, možná málo kvalitního materiálu, možná si vše chtěli pánové Mickeal, Martijn, Harold a Ask Ty Arctander pořádně připravit, než vypustí do světa plnohodnotný počin. Už po prvním poslechu jsem však nabyl dojmu, že poslední možnost bude asi nejsprávněji. Popravdě, trošku mě vyděsil popis stylu, kterým se Holanďané prezentují, respektive to, jak je popsán na Metal Archives – folk/black metal. Tohle zavání vždy něčím takovým, co by mohlo být pouhou ukázkou hopsavého umění skočné muziky, zvláště pokud hudebníci uvádějí jako zdroj inspirace mimo jiné i lidovou hudbu posledních dvou stovek let. Obavy se však ani v nejmenším nenaplnily. Ve skutečnosti jde o umně zakomponované lidově působící housle (a tu a tam i nějaké ty píšťaly) do úderného a svižného black metalu. Vkusně a především chytře. Kapela téměř nikde na desce nesklouzne k věci takové, že by skočnost vystupovala na úkor klasického black metalu. Určitě jsou folkové prvky nepřeslechnutelné, ovšem vždy podávány v úměrných dávkách a s citem i rozumem. Například housle v „De roep der gevallen helden“ tak dodávají lehký nádech lidovosti jinak skvostnému nátěru klasických nástrojů metalových. Neskutečná věc tahle třetí skladba. Ve čtvrté zase struny pod krkem zastupují struny pod rukama kytaristů a muzikanti tak vytváří onen nádech za pomoci klasických prostředků, řekněme „akustických“ kytarových vyhrávek.
Prošel jsem strunné nástroje vytvářející melodie, druhým dechem však musím dodat, že hudba MONDVOLLAND je postavena především na kvalitní rytmice, u bicích by se asi pár výtek našlo, ovšem baskytara je naprosto famózní. Od začátku do konce Mickael předvádí s tímto nástrojem opravdu umělecké kreace a určitě nemusím zůstat jen u toho. Další obrovskou devizou je Mickaelův vokál, chraplavý a přesně v té barvě, která je mému sluchu blízká a ještě výrazněji umocňuje celkové černě-kovové vyznění „d'Olde Roop“. Ne náhodou mě napadá podobnost s projevem jiného basáka ze severu, ale jeho jméno nechám jako rébus pro posluchačstvo. Tak až to budete poslouchat, napište mi pod článek první jméno, které vám na mysl připadne. Odbočil jsem ovšem od hlavní myšlenkové linie, tady jsem měl totiž navázat na další věci ohledně vokálů, které kapela používá. Protiváhu k Mickaelovu vyhulenému a vychlastanému (nic lepšího mě nenapadá) chrapláku tvoří Martijnovy čisté vokály, nepříliš vysoké, což je určitě dobře. Můj sluch totiž daleko více ocení zlatý střed vyzpívaný čistě, než výšky ve formě falešné. Zásadně pozitivum, jež snad každý pochválí v nejfolkovější skladbě na celém albu – sedmé „. De witte juffer van Kernheim“, kde si pánové onu skočnost neodpustili, ale zase je to udělané velmi vkusně. Než hlavní stať uzavřu, musím říci ještě jednu věc, a tou je jisté personální propojení s Heidevolk, houslové party skupině totiž nahrála Irma Vos.
Nizozemci vytvořili velmi dobrou a poctivě znějící desku postavenou na blackovém základu a velice chytře střiženou folkovými motivy. Dá se říci, že uchopili black metal a folk za ten správný konec a oba styly byly svázány tak, jak to bylo nejlepší. Pokud to takhle vyhovuje jim, jedině dobře, mně to vyhovuje v maximální míře. Navíc oceňuji i použití mateřského jazyka v textech. Skutečně výtečný a velmi potěšitelný je výkon Mickaela, ať už jako basisty nebo vokalisty. Znovu se objevila kapela pro mě neznámá, z níž mám opravdu dobrý pocit a společně s belgickými Natan jde za poslední dva roky, alespoň pro mě, o největší překvapení z oblasti Beneluxu.
