Islandské legendy vypráví o místě zvaném Dimmuborgir, kde se údajně nachází vstupní brána do Pekla. Podle severských křesťanů sem sestoupil Lucifer poté, co ho vykázali z Nebe. Nebýt obšancovány turisty v šusťákovkách, budily by tyto lávové útvary tak či tak jistý respekt, pročež se dá po letech smeknout nad volbou názvu. Zpočátku jen další jméno z mytologie se postupem času proměnilo v geniální trademark. Kapela spojila agresi vycházející z black metalu (neméně také z thrashe a speedu) s klávesami a orchestrem natolik chytlavě a přesně v té míře, že zaujala fanoušky všech těchto stylů. Oslovila i zarputilce "hollywoodskou" verzí ortodoxní muziky, pročež se každý, kdo byl ochoten přimhouřit oko, mohl bavit alespoň natolik, aby DIMMU BORGIR neopovrhoval. Ne vždy to tak funguje, není totiž samozřejmé si jednoduše uvědomit, že jde o věc, co v první řadě baví, a v rámci toho hodnotit.
S vydáním „Death Cult Armageddon“ jsem očekával, že další album už musí nutně být jiné, protože dál do bombastična to tlačit nejde. Načež se „In Sorte Diaboli“ pokusilo nakřápnout nebeskou báň. Jenže obrovy nohy jsou vratké úměrně jeho velikosti. Hudba se stává velkolepější a zároveň prázdnější. Co teď?
Novinka s sebou v tomto směru nese renesanci - propracovanost. Skladby jsou ve srovnání s předchozími nahrávkami různorodé, vesměs neupadají do dlouhatánských riffovacích pasáží a upouští od úmorného variování sebe sama. Po letech najednou slyšíte jakous takous hudbu, ne jen bublinově-satanský koncept. Ale i když DIMMU BORGIR dokazují, že pořád umí („Born Treacherous“, „Chess With the Abyss“), podřezali si zároveň poslední nenalomenou nohu svého papundeklového trůnu a chvílemi znějí stejně fádně jako Nightwish. Výmluvně působí, že nejvíce ve skladbě pojmenované „Dimmu Borgir“ evokující Mauglího, jak hází kamínky po Šer Chánovi, ne místo spjaté s hlavním Sírodechem.
Z necelých padesáti minut zaujme kromě vyjmenovaných ještě „Ritualist“, což dává dohromady tři skladby, které hodnotím známkou 7,5/10. Ostatní se i při nejlepší vůli nad 5/10 nepohybují. Jednoduše proto, že sice jde o sofistikovanější řemeslo než minule a předminule, ale ani tak nevyvolává touhu poslouchat jej znovu - po pěti minutách nevím, co hrálo. Jen vyjmenované skladby ve mně dovedou vzbudit zaujetí, zbytek se příliš rychle začíná roztékat.
Nakonec se vše ukáže jenom jako trochu jiné maňáskové divadlo přicházející o velkou část energie a agrese, která podstatnou měrou oddělovala i natolik banální kapelu od totálně plastového mainstreamu, do jakého patří Nightwish. Předešlé (byť hudebně ještě prázdnější) velkolepé filmové soundtracky bavily víc, protože na nich narozdíl od novinky bylo lákavé právě spojení "filmového" zvuku a relativně ještě dost silného metalového náporu. "Abrahadabra" je oproti tomu muzikál, jaký i přes špičkovou propracovanost zůstává pořád muzikálem.
