Dodnes mám v živé paměti reunion LIMBONIC ART v roce 2007. Tato kapela v té době patřila mezi mé srdcovky. Nemusím tedy asi popisovat, jak jsem byl nadšený, když se duo Morfeus a Daemon vrátili z prachu a temnoty zpět na scénu s deskou „Legacy of Evil“. Je pravda, že tento materiál už zdaleka nesahal ani po paty skvostům jako „In Abhorrence…“ či „Ad Noctum…“. Ale jako záplata na mou potrhanou duši to rozhodně stačilo. Po dvou zbytečných kompilacích jsou LA zpět. Avšak silně oslabeni. Morfeus kapelu opustil a přenechal ji Daemonovi. Ten se toho samozřejmě okamžitě chopil a v polovině tohoto roku vydal desku s názvem „Phantasmagoria“. Možná si říkáte, proč jsem se k recenzi dostal až nyní. Těch důvodů je více. Ale tím hlavním bylo, že mi dlouho deska nešmakovala, respektive jsem z ní byl zklamaný. Dával jsem jí stále více času na poslech, že se dojem zlepší. Nezlepšil. Nyní už můžete tušit, že to recenze žádná hitparáda… Podívejme se tedy na tuto „magořinu“ pod drobnohledem.
V jedné recenzi v minulosti jsem zmínil, že problém one-man projektů tkví v tom, že když to jde s hudbou z kopce, není nikdo, kdo by do toho mohl remcat, nebo dotyčnou osobu z kapely vyhodit. Daemon nejspíš usnul na vavřínech, protože jeho materiál je maximálně průměrný. Nová deska obsahuje celkem 12 skladeb o hrací době 71 minut. To by možná nevadilo, pokud by materiál nebyl natolik monotónní. Hlavním záporem desky je, že postrádá zcela typické symfonické vyhrávky, kudrlinky a základy, na kterých vždy LA stavěli. Deska je převážně kytarová a kláves se dočkáte jen tu a tam v pozadí. Veškeré hlavní motivy patří kytarám. Takže by se dalo mluvit o obratu o 180 stupňů. Další zápornou devízou desky je její zvuk. Ten mě mučí již od prvního poslechu. Někdo možná podotkne, že je správně UG, ale pro mě je to spíš hodně nepovedená práce. Sice je parádně mrazivý a ostrý, ale zároveň poměrně plochý, nicméně po čase působí nevýrazně a bez kapky typické atmosféry. A tyto dva zásadní nedostatky mě při poslechu trápí celých 71 minut.
Než se vrhnu na těch pár kladů, které si schovávám až na samotný konec, určitě musím zmínit Daemonův hlasový potenciál. Jeho klasický řev/křik je v pořádku, proti němu nic nenamítám. Horší to už je, když se pouští do dalších poloh, převážně hlubších. Ty mu vyloženě nesedí a působí dost amatérsky a zahuhlaně.
Stačilo by, že? Přejdeme tedy k několika světlejším stránkám desky. Občas se totiž v té mrazivé nudě objeví záblesk naděje v podobě známých píšťal nebo zcela limboňácky typických postupů, které se to snaží zachránit. I ty však nedokážou oblbnout posluchače napořád. Nebýt skladeb jako „Curse of the Necromancer“, „A World in Pandemonium“ či „Astral Projection“, nejspíš bych album ani nedoposlouchal. Tyto tři skladby jsou totiž shodou okolností dobře na albu umístěny - aby udržely posluchače v naději, že to bude lepší. Jediné, co si stále udrželo poměrně slušnou úroveň, je bicí automat. Ten je opravdu takový, jaký ho u LA můžeme znát. Marně přemýšlím, co dalšího bych mohl zařadit mezi klady nahrávky. Marnou snahu udržet kapelu při životě? To sotva! Možná by bylo lepší, kdyby zůstala pohřbená. Odejít se má s důstojností a na vrcholu.
Očekával bych, že přechodem LA k obrovskému labelu, jakým Candlelight je, stoupne kvalita nahrávky. Avšak je to přesně naopak. Daemon nejspíš chtěl zkusit krok stranou a vyzkoušet vlastní cestu. Někomu možná bude tato více raw podoba LIMBONIC ART vyhovovat. Mně však rozhodně ne. Připadne mi to jako odbytá práce, narychlo spíchlá horkou jehlou. Nic k čemu bych se chtěl vracet. Proto raději zapomenu, že nějaká „Phantasmagoria“ vůbec vyšla a spravím si náladu oprášením prvních čtyř nahrávek.
P. S.: Osobně jsem zvědavý, kolika opačných reakcí se dočkám. Jestli se skutečně najdou tací, kterým deska chutná a vyhovuje, nebojte se o to s námi podělit.
