Návrat OCTOBER TIDE na scénu je bezesporu jednou z hlavních událostí tohoto roku. Kapela, jež byla přes deset let nehybná a obě svá alba stihla zaznamenat ještě do konce 90. let, se díky Fredriku Norrmanovi dočkala reunionu. Minulost OCTOBER TIDE (a zejména album "Rain Without End"), to je materiál jako stvořený pro nově vzniklou rubriku Relics. Docela jsem si s touto myšlenkou pohrával, ale určitě jsem nečekal, že nakonec budu informovat o existenci zcela nového alba. Pro představení - je polovina 90. let a dvojice z tehdy se slibně rozjíždějících Katatonia, Jonas Renkse a Fredrik Norrman, se rozhoduje pro fungování nového, doomověji orientovaného projektu. Tehdy vznikají OCTOBER TIDE a jejich trvání úderem roku 1999 po necelých pěti letech a druhém albu "Grey Dawn" končí. Taková krátká, ale poměrně zásadní a spoustu lidi ovlivňující, byla první epizoda jménem OCTOBER TIDE. O nějakém druhém pokračování není vidu ani slechu. Přesně po deseti letech odchází Fredrik z firmy té nejlepší značky - z Katatonia - a vyrovnává se s tím po svém. Tím nejlepším možným způsobem. Oprašuje jméno OCTOBER TIDE, na pomoc si bere nové spoluhráče a ohlašuje comebackové album. A nacházíme se zpět v dnešních dnech. Novinka "A Thin Shell" už je pár dní oficiálně venku a kapela se tváří životaschopně víc, než kdy dřív. Fredrik je obklopen zavedenými jmény z kapel jako In Mourning nebo Scar Symmetry, chystá turné a dělá rozhovory pro media po celém světě, čehož bude svědkem i náš Mortem zine. A jaké tedy "A Thin Shell" je? Nenazval bych ho ránou mezi oči, spíš využitím potenciálu zavedeného jména. Materiál na něm není nijak překvapivý nebo nečekaný, splňuje přesně to, co od něj lze čekat. Zároveň bych ho nenazval nějakým návratem do minulosti, do dob před patnácti lety, což samo o sobě svádí, ale díky dnešním vymoženostem mi to přijde poněkud přitažené za vlasy. Album zní úplně jinak, byť je jeho náplň předvídatelná a stokrát objevená. Není to zatuchlá vzpomínka, ale svěží deska plná skvělých melodií, postupů a konec konců songů samotných. "A Thin Shell" není ničím novátorským, ale přesto se dnes chová naprosto přirozeně a jeho poslech zaručeně funguje.
"A Thin Shell", to je melancholie. Ta především. Ano, je to doomové album, ale nečekejme kymácení se ze strany na stranu ve smrtelné agónii, nýbrž šlapající písničky zahalené lehkou podzimní atmosférou. Celé bych to jednoduše nazval jako "melancholic metal" s výraznými kytarovými vyhrávkami, které jsou místy opravdu luxusní. Ještě špetka melodického death metalu a hlavně dobré přesvědčivé nápady. Mikrofonu se drží Tobias Netzell, jinak vokál In Mourning, a to je, myslím si, skutečně velmi dobrá volba. Tobiasův drsný styl zpívání do hudby přesně zapadá. Není to žádný dávivý kašel, ale mnohdy docela brutální growling, přesto melodicky vyzpívaný, takže nepůsobí jako pěst na oko. Jiný bych si na novém albu ani nedokázal představit, tohle je jednoznačně bod navrch. Nečekal jsem ale, jak složité pro mě bude se novým materiálem OCTOBER TIDE prokousat. Hned jsem si vzpomněl, že v případě této kapely to nikdy nebyla otázka pár dní. "A Thin Shell" zní totiž zpočátku šíleně obyčejně, až nezáživně. Ty perly vyplují na hladinu až postupem času a přesně taková alba zbožňuji. Ostatně, kdo ne? A platí to nejen o albu jako celku, ale i o písních poskládaných uvnitř. Tedy, že ty pravé skvosty přicházejí až v průběhu, nejsou vyplýtvány hned na začátku. To mě blaží možná ještě víc a po nespočetně odposlouchaných hodinách se stále těším na to, co vše v sobě "A Thin Shell" skrývá.
Rozjezd v podobě dvojice "A Custodian of Science" a "Deplorable Request" hýří aktivitou i zamyšleným přešlapováním a zdá se mi, že přesně splňuje mou definici novinky. Na úvodní seznamovací melancho-večírek rozhodně vhodná volba. Zejména oddechová instrumentální pasáž v druhé jmenované mě svou atmosférou odnáší posmutnělým podzimním večerem kamsi pryč od reality pracovního dne. "Blackness Devours" jsem nakonec taky přišel na chuť, i když naše počáteční nesnášenlivost neměla konce. Silný melancholicko-útočný kousek. Mým naprostým favoritem desky se ale stal track "Fragile", kde jsou melodie od samého počátku tak úžasné, že jim zkrátka nešlo nepodlehnout. Song je křehký jenom svým názvem, jinak je to melodicky riffovaná záležitost s vybrnkávaným zjemněním, celkově ale docela nářezová věcička. Nejdoomovější položkou "A Thin Shell" je pak zcela jistě závěrečná "Scorned", nejhrubší a nejpomalejší záležitost alba. Nejpomalejší, ovšem pokud tedy nepočítám nezpívanou ukolébavku a jakousi to mezihru mezi dvěma songy "The Nighttime Project", kterou naopak bytostně nesnáším. Tahle věc je vhodná tak leda na přeskakování, nenabízí nic, i když se tváří moc atmo a mile. Ale vše je jen o názoru. Ten můj sumarizující je následující.
Comeback OCTOBER TIDE není tím, co byste nikdy neslyšeli, není to aspirant na nahrávku roku, ale je to zatraceně dobrá hudba lidí, kteří ji umí dělat a kteří se snad nesešli jen na tuhle jednu desku. Mají totiž říjen nejen ve svém názvu, ale také ve své hudbě. Je tam cítit jako nic jiného. Parádní podzimní melancholie, které je nutné dopřát něco času a nenechat se odradit počáteční nedůvěrou. OCTOBER TIDE model 2010 je kapela plná života, i když smutného a lehce depresivního.
