Snad každý fanda černého kovu se někdy stal svědkem či účastníkem nekonečné debaty o tom, kdo vlastně black metal založil. Tato diskuze, pevně kopírující základní mustr problému vejce-slepice, rozdělila fanoušky extrémních žánrů tolik jako snad žádná jiná. A tak se dodneška část skalních přívrženců první vlny black metalu pere za své Hellhammer, Mercyful Fate, Venom či extrémní thrashové záseky z oblasti USA, zatímco druhá část přísahá na nedotknutelnou ikonu jménem Bathory. A aby toho nebylo málo, vyznavači druhé generace BM zase tvrdí, že před Mayhem žádný opravdový black metal nebyl.

K rozetnutí tohoto godického uzlu bohužel nedojde ani v tomto historickém ohlednutí. Můj osobní názor je, že žádná z kapel nemůže být považována za první black metalovou smečku, protože tento nádherný žánr se neustále znovu definoval a vyvíjel. Ovšem každé z výše uvedených jmen má nesmrtelnou zásluhu na žánru jako takovém a už nic nedokáže vymazat otisk jejich kopyt z černé kroniky black metalu.

King Diamond přidal ho heavy metalu nezbytné okultní koření, Bathory satanskou temnotu a nihilismus černé magie, Hellhammer nekonečnou dravost, Mayhem obskurnost, extrém i severskou melancholii a Venom sepsali svými texty základní pravidla černé gramatiky. Ovšem kolem let 1986-1987 přichází další mocný proud do stále sílícího toku černých bystřin, a to dvojice extrémních spolků z exotické Jižní Ameriky – Sepultura a SARCÓFAGO.

Těžkotonážní black/thrash s grindovým zápachem se náhle, jako revoluce z čistého nebe, prohání z jednoho konce světa na druhý a stává se ozdobou všech true kazetových sbírek. Syrovost a hlavně realita něčeho, čemu se říká třetí svět, naprosto zvrátí dosavadní vývoj a ukáže pravověrným hordám, že není potřeba vyhledávat metafyzická pekla, když je svět sám o sobě na zlo, zášť, utrpení a temnotu obzvláště štědrý. A právě prvotina brazilských SARCÓFAGO je relikvie, o kterou nám dnes půjde.

Devět skladeb, žádné intro a čtyři pekelní jezdci skrytí pod kápí přezdívek: Antichrist, Incubus, Butcher a D.D.Crazy. Tento ďábelský kvartet z Belo Horizonte roku 1987 vypustil do světa nahrávku vskutku démonickou, plnou zloby, nenávisti a tvrdého rouhačství. Doprovodné fotky dobových fanzinů představují SARCÓFAGO v plné zbroji nábojových pásů, obrácených křížů a pohrdavých gest před křesťanskými svatostánky. Vše do sebe zapadá, první generace jihoamerického black metalu je tady.

Úvodní „Satanic Lust“ začíná skřípotem nabroušených kytar, které jsou záhy vypuštěny do světa za doprovodu rytmické artilerie bicích, které zdatně sekunduje až vespod dunící basa. Následně se objevuje hlas Antichrista Wagnera, tou dobou čerstvě odejitého ze Sepultury, který nenechá nikoho na pochybách, že tihle pánové nepřišli zpívat koledy. Klasický úsečný štěkot kombinovaný s hlubokými rejstříky notně upravenými až bizardní ozvěnou, to jsou atributy, ze kterých celá nahrávka neuhne ani o píď.

Co další skladba to samostatný hit a kapitola. „Desecration of the Virgin“ - thrashový nájezd, který dá vzpomenout na staré Kreator a Bathory dohromady. Zuřivost bicích dosahuje prvního klimaxu a kapela pouze přiživuje již rozdmýchaný oheň nenávisti naefektovaným hlasem samotného ďábla.

Následují dva legendární chody – „Nightmare“ a „I.N.R.I.“ První z nich je poctou Black Sabbath a ačkoliv se nejedná o cover, temnota zmíněné anglické party je z této hymny dobře čitelná. O skutečnosti, že se skladba po chvilce opět vydá z anglických blat do brazilských džunglí, se není potřeba rozepisovat.

„I.N.R.I.“ - titulní skladba, které kdysi vzdali hold norští Satyricon na jejich geniálním EP „Intermezzo II.“, obsahuje skutečně ve dvou minutách celou esenci tohoto alba. Nekompromisní nářez kytar, rychlopalné bicí, odsekávaný vokál a black/thrashová patina, kdy si člověk skutečně není jist, co je tohle za žánr. Odpověď zní: „Tohle jsou SARCÓFAGO!“


Takhle by šlo pokračovat stopu po stopě. O tom, kolik nářezu se na desce ještě skrývá, bych mohl psát snad do nekonečna, ale toto ohlédnutí má být o něčem jiném. Vše důležité již bylo řečeno, zbytek je na posluchači, jak se s tímto klenotem dob minulých vyrovná. Prozradím pouze, že fláky jako „Christ's Death“, „Sathanas“ či výbuch minutu a půl dlouhé nenávisti „Deaththrash“ skýtají nekonečná potěšení všem fanouškům black metalu pěkně oldschoolového střihu, fanatickým thrasherům i fandům crustu. Každý si jistě přijde na své, protože hodovní stůl těchto rouhačských deviantů se prohýbá pod vybranými pochoutkami jejich démonické muziky.

Pokud ke všemu, co bylo napsáno, připočteme ještě tradiční zvuk kapel z této oblasti, tj. stará Sepultura, Holocausto či první fláky Krisiun, vyjde nám dokonale zabijácká směs intenzivního old-school nářezu, který je navíc dokonale čitelný a krystalicky čistý ve své extrémnosti.

Následující počiny SARCÓFAGO také pomohly psát historii extrémního metalu, ovšem „I.N.R.I.“ byl onen blesk z čistého nebe, který způsobil šok všem, kdo se (ne)šťastnou náhodou připletli této sebrance do cesty. Věčnou slávu SARCÓFAGO, baronům jihoamerického extrému!