Vzácné jsou chvíle, kdy se zahloubám a ponořím do nadvlády hudby a nechám se unášet jejími tóny. Ty vteřinky a minuty jsou čím dál tím vzácnější a přestože jde jen o zlomečky nekonečna, hrají významnou roli v „životech“ těch, kteří bloumají zde i jinde věčně sami, Nesmrtelní.

Má dnešní recenze je mi ctí a osobně mohu pokazit více, než se na první pohled může zdát. Hned úvodem předesílám, že jsem si k této nahrávce vytvořil postupem času více než jen citové pouto a tudíž nebudu zřejmě schopen být příliš objektivní, už jen proto, že se k „Forever Alone, Immortal“ vztahuje mnoho vzpomínek na veskrze tragická období mého života. Poměrně dlouho jsem přemýšlel, jak celou recenzi pojmout, nabízela se spousta možností. Koketoval jsem s myšlenkou jakési osobní výpovědi, což by nemuselo být nezajímavé, jenže by jaksi to, co od recenze čtenář očekává, splnilo jen minimálně. Pak mi naskočila idea propojení dvou rovin, té osobní a té hudební, jež by měla zásadní vypovídací hodnotu, abych nakonec seznal, že bude nejlepší popsat, co se vlastně na desce odehrává, a tak ve finále mé rozhodnutí skončilo u toho, že LUX OCCULTA je spolkem natolik výjimečným, že by si zasloužil i krátké připomenutí historie, na kterém by se dal vystavit monument ne nepodobný tomu, který vytvořila touhle deskou právě samotná kapela.

Historie Okultního světla se začala psát roku 1995, kdy pánové s kytarami - Peter a G'Ames - opustili svůj původní projekt Blaspherion, aby spojili síly s vokalistou Jaro.Slavem, který obsluhoval mikrofon u polských Haemorrhage, což v konečném důsledku vedlo k zániku této bandy. Později se připojili bubeník Aemil a basák Jackie, následováni klávesistou U’reckem, kterýžto se později ukázal jako poměrně schopný skladatel a myslím, že nese lví podíl na slavném tažení kapely skrze světy black metalu, death metalu, doom metalu a následně i avantgardy, kterou někdo velebí, jiný spíše zatracuje a někomu jako mně prostě nevyhovuje. Pokud by někdo narazil na nějakou nahrávku U’reckova one man projektu Neolith, nechť mě prosím kontaktuje. Nyní ale zpět k historii. V této sestavě bylo v roce 1995 nahráno pěti-skladbové demo s názvem, „The Forgotten Arts“ a hned následující rok vznikl epický počin, kterému by měl být tento článek zasvěcen a rozhodně také bude.

Věčně sám, Nesmrtelný...

Když jsem slyšel tuhle desku poprvé, necelých šedesát minut jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a má spodní čelist povážlivě třela o koberec položený na podlaze prázdného pokoje a ještě dlouho po dozvuku nahrávky jsem jen čuměl do prázdna. Nevím, kdy se mi něco podobného stalo, ale doslova jsem padl pod tíhou obrovské síly této nahrávky. Co je na ní pro mě tak zásadního, že jsem okouzlen a fascinován? LUX OCCULTA v době, kdy nebyla až tak úplně prošlapaná cestička k nějakému křížení stylů, zkrátka dokázali propojit to nejlepší z blacku, deathu a doomu a vyprofilovat z toho neskutečný reliéf (nejen) hudebního prožitku. Něco takového se málokdy slyší, mám pocit, že zde se vše povedlo téměř dokonale, protože do mého prvního setkání s hudbou LUX OCCULTA jsem slyšel jen útržky deathu a blacku povšechně smíchané, ovšem málo držící spolu, kdežto „Forever Alone, Immortal“ je jemným uměním, které propojuje vše možné, což ve výsledku zní především uceleně. A určitě mi dáte za pravdu, když vyzdvihnu jako jednotící prvek právě U‘reckovy klávesy. Ten podíl je zásadní v tom, že ze zdánlivě neslučitelného udělal doslova nezemský monolit, ze kterého mrazí. V zádech to mrazení cítím dodnes pokaždé, když se k poslechu téhle fošny vracím. Nezemské, silně emotivní. Ano, přesně tohle je ta síla, kterou deska útočí na posluchačovy smysly. Emoce z toho čiší a na malinkou chvilku si připadáte jako byste stáli uvnitř a dýchali zkažený vzduch. Hudba prezentovaná na desce „Forever Alone, Immortal“ vám dává možnost nejen naplnit mozek skrze uši hudbou, ale naplnit ho skrze všechny smysly. Celý koncept totiž přímo vybízí k tomu, být jeho součástí a např. v „The Battlefield“ přičichnout hlíně ležící pod tlejícími těly a cítit ten sladký pach mrtvol. Konkrétně tahle skladba zanechává šrámy na těle i na duši. Asi ovšem nemá cenu rozebírat jeden moment desky na úkor ostatních, to by bylo popřením celého epična a atmosféry, které rovněž dosahují nadpozemských výšin. Jen jednu věc zmíním v konkrétní podobě. Napoprvé jsem se z ní totiž rozklepal. Závěrečná „Bitter Taste of Victory“ je neuvěřitelně depresivní záležitostí a její emotivní hodnota je ještě o stupínek výš. Jaro.Slavovo frázování společně se zlověstnými klávesami zalézá za nehty a skrze žíly a tepny žere morek kostí. Vede celou tuhle osobní válku k dnes již očekávanému, tenkrát možná jen tušenému konci. Famózní grand finale… „…forever alone, immortal…“ zní text a jsou to poslední slova pak už jen monotónní klávesy…. „prááásk“ a….. ticho… nadskočím a pak už jen čumím do prázdna. Nic dalšího není, takhle často věčně sami, Nesmrtelní odcházejí jinam. Časem jsem si na to zvykl a dnes už z toho takový vítr nemám, ovšem mrazení v zádech, to neuvěřitelné mrazení, které má (ale i rozdává) sílu tvořit i bořit v zádech zůstává, jakoby to bylo poprvé… a asi bych chtěl tuhle skladbu vnímat až do „konce“, až to bude „naposled“!


V roce 1997 vydává kapela desku „Dionysos“ už s novým bubeníkem Krissem a i tady je co poslouchat a čím se „bavit“, u mě jde však o mírný ústup ze slávy, dost možná způsobený tím, že Poláci vychrlili následovníka v krátkém časovém sledu, což je pouhá spekulace. A pak přišly osobní neshody a stroj jménem LUX OCCULTA začal zadrhávat, tedy alespoň z mého pohledu. Došlo na hádky a personální rošády a vůbec bych se nedivil, kdyby souvisely s možným dalším směřováním kapely. G’ames a Jackie byli odejiti a nahrazeni Voggem a Martinem, se kterými v sestavě v roce 1999 nahrávají LUX OCCULTA třetí řadové album „My Guardian Anger“, dle mého mínění neskutečný propadák. Podle mě právě zde vznikají první trhliny, které povedou k předčasnému odchodu kapely do hudebního důchodu. Je ovšem možné, že se mnou řada lidí nebude souhlasit, protože je zde přece jen cítit snaha posunout hudbu kamsi jinam, snaha o vývoj, kterou někteří určitě budou kvitovat s povděkem, ovšem pro mě to nebyl posun nejšťastnějším směrem a novější (v zásadě deathmetalovější) projev Poláků mi vůbec nesedl a určitě se na tom podílela i daleko menší soudržnost skladeb na „My Guardian Anger“. Aby toho nebylo málo, koncem roku se zraní hned dva hudebníci - Kriss a následně i klávesista U’reck, oba poměrně vážně. Nastává pauza a kapela koncertuje až v roce 2000, kdy zároveň podepisuje smlouvu s Maquiavel Music Entertainment na dvě dlouhohrající desky. Poněkud zacházející slávu má obnovit „The Mother and the Enemy“ (2001), která mě zaujala mnohem víc než deska předešlá, avšak kultovost a monumentálnost „Forever Alone, Immortal“ v mých očích a sleších nepřekonala, přesto ukázala možný zajímavý směr, jímž by LUX OCCULTA mohli jít, kdyby natočili i druhou desku pro MME. K tomu, jak víme, už nikdy nedošlo. Je to dost možná velká škoda.

Připouštím, že trpím „syndromem jedné nahrávky“, která mě zasáhla natolik, že se stala na dlouhou dobu mou nejposlouchanější deskou a stále patří do mé TOP 10, což svědčí mimo jiné o její nadčasovosti. Celkově je to ale nepodstatné. Tento článek by měl být především připomenutím něčeho, co tu bylo, bylo to poměrně originální a pro mě v jistých chvílích i zásadní. Z podivných důvodů to však zůstalo nedoceněno. Je mi ctí vzdát hold kapele, jejíž jméno by nemělo a nesmí být zapomenuto. Dámy a pánové, to byli LUX OCCULTA.