Pokud si vás získalo předchozí album, pravděpodobně u novinky slintáte, "The Epigenesis" totiž působí jako "Emissaries" de luxe. Hrubost a agrese ustoupila chytlavé melodičnosti, téměř až hitově vystavěným skladbám okamžitě se zarývajícím pod kůži. Jakýmsi malým zázrakem se MELECHESH zpočátku daří udržet moji pozornost během všech 71 minut, což vzhledem k povaze hudby není malý kousek.
Jen s kytarami bez nějakých samplovaných berliček z alba čiší nádech blízkého východu, pánové se nedělají zajímavými umělým spojením s historickou tematikou, jako třeba NILE, což je jen „bordel“ s Egyptem na obalu. I když můžou znít například jemné mezihry na dnešní poměry trochu skromně, sálá z nich autentičnost, nikoli snaha ustřelit nám za každou cenu hlavu, což u kapely vzaté pod křídla velkého vydavatelství působí relativně vzácně (v této souvislosti bude zajímavé pozorovat, jestli se na příští desce objeví bagdádský symfonický orchestr).
Ve zmíněné hitovosti sice leží všechna síla, bohužel ale i slabost kapely. Kvůli ní si vás deska hned získá a ze stejného důvodu ji brzo opustíte. Jednoduše se příliš rychle oposlouchá.
Ač by mohly hráčské výkony figurovat jako příklady v učebnicích metalu, ač by člověk hned užil oblíbené sousloví black'n'roll (začínající se protivně měnit ve způsob, jak přimět k pozornosti), uvozujícího něco moderního, jsou MELECHESH konzervativní a v jádru jednoduchá, lehce stravitelná kapela, v jejíž hudbě se i přes atraktivní spojení chytlavosti a exotična neskrývá nic moc navíc.
Fakt, že ze spolků vystavených širokému posluchačstvu na očích působí jako jediní svého druhu, z nich ještě nedělá nic zázračného, tím spíš ne špičková produkce. Co zpočátku vypadá jako nápaditost, se díky poměrně strohým aranžím paradoxně proměňuje v nudu.
Novinka podobně jako ostatní alba zůstává dvojím způsobem zabetonovaná, chycená ve vlastním světě. V motivech blízkého východu, skvělých, ale stejně nevariabilních jako v případě jakékoli kolovrátkové folkmetalové kapely ze severu, a zároveň v jednoduchých rockových rytmech. Motorkářská Mezopotámie sice působí sexy, ale jen na jeden poslech, dál už nefunguje. Náznaky atmosféry se rozplynou a k hudbě použitelné jako kulisa u grilování a piva je stále daleko; v Motörhead se MELECHESH přece jen neproměnili.
Okouzlení z rokenrolového večírku v Semiramidiných zahradách zkrátka vyvane hned, jakmile budete chtít něco víc než onen večírek.
