Uběhlo pět let, než jsme se dočkali nové desky amerických BLACK WITCHERY. Za tu dobu Impurath, Vaz a Tregenda čile, i když nikoliv přehnaně často, koncertovali, vydali live split se spřízněnými Finy Archgoat, ale kromě toho bylo okolo kapely docela ticho. Jistě nepřeženu, když povím, že BLACK WITCHERY jsou jednou z nejsilnějších a stále aktivních kapel následujících kult kanadských Blasphemy. Nejste-li s hudbou takovýchto kapel seznámeni, či vás nebaví, doporučuji si vyhledat starou recenzi na „Upheaval of Satanic Might“, kde se Aeddovi vcelku trefně podařilo popsat, jaká hudba BW na první pohled je, tedy primitivní a neoriginální, avšak nic ve zlém kolego, o tomhle tahle hudba není. :) Ok, „Inferno of Sacred Destruction“ se vydalo cestou krátkého záznamu, nevím, zda se o desce dá mluvit jako o „full-lenght“, neboť trvá jen nějakých 25 minut a z toho asi necelých 20 minut zabírá samotná a vlastní hudba. Nějaká krátká intra, z toho jedna delší a vcelku osvěžující „mezihra“ „Sepulchral Witchcraft“ a jeden cover kanadských Conqueror, o kterém si nejsem zrovna jist, zda se povedl nebo ne. BLACK WITCHERY se určitě povedlo zachytit tu nezaměnitelně „monotónní“ a šíleně násilnou auru skladby. Problém však je v kytarových efektech, které na rozdíl od originálu nezní tak organicky a ve vokálu, neboť nic jiného, než hysterický řev Jamese Reada podle mě do skladby nepatří. No, a aby „držkování“ nebylo málo, „Antichrist Order of Holy Death“ mi přijde jako až okatá vykrádačka „Holocaust Summoning“ z předchozího alba… dlouho mi trvalo, než jsem si pořádně uvědomil rozdíl. Tak to teď vypadá, jako bych o čtvrtině alba neřekl vlastně nic pozitivního, co tedy ten zbytek?
Ten zbytek, pánové a dámy, zabíjí, ničí, mučí, pálí, plive síru, je jako kladivem do ksichtu a solí v ráně, neskutečně bestiálním a nepříčetným masovým vražděním náboženských mas. Co záleží, že z celkové délky alba je asi jen 15 minut skutečně perfektních? Čtvrthodina, kdy však nejsem schopen téměř ničeho kloudného, jen vidím rudě, krčím ret a zatínám pěsti v chuti něco rozbít, zabít, zničit. BLACK WITCHERY by klidně stačilo, kdyby nahráli 10 variací na „Profane Savagery“, „Crush the Messiah“ a bylo by vymalováno. Avšak není tomu tak, i když hudba nijak závratně od předchozích počinů nepostoupila. Jisté variace se najdou a s nimi i znatelné rozdíly, jak v riffování, produkci, ale hlavně u vokálu! Impurathův hlas podstatně zhrubnul, je srozumitelnější a hlavně je neskutečně bestiální - naprosté ztělesnění vzteku a nenávisti! Produkci bych si troufnul popsat jako srážku „Desecration…“ a „Upheaval…“, ale detailní rozbor si žel nedovolím, neboť podezřívám label, že mi neposkytnul zcela kvalitní rip…
Upřímně, od „Inferno of Sacred Destruction“ jsem čekal více, měl jsem v hlavě jistou představu, jistý zvuk, ve který jsem doufal a toho se mi nedostalo. Jsem však zklamaný? Rozhodně ne! BLACK WITCHERY nakopávají prdel více než kdy předtím a ona i ta zmíněná chvilka neomezené agrese stačí více než bohatě. Jsem ale zvědavý, jak bude znít další titul kapely, kterým bude splitko s Revenge. Doufám, že se dočkám toho nejbestiálnějšího nářezu v dějinách hudby, hehe.
PS: Titulní skladba alba, i když je vlastně „nejpomalejší“ skladbou v historii kapely, je zároveň i ta nejhrubozrnější brutalita, jakou kdy BW stvořili!
K recenzi poskytl: Osmose Productions
