Vodní mor (Elodea) je rod jednoděložných rostlin z čeledi voďankovité (Hydrocharitaceae). Jedná se o vytrvalé vodní (sladkovodní) rostliny, kořenící ve dně, výběžky i oddenky chybí. Listy jsou jen ponořené, jsou jednoduché, přisedlé, v přeslenech nebo vstřícné. Čepele jsou celistvé, čárkovité až kopinaté. Jedná se většinou o dvoudomé rostliny s jednopohlavnými květy, jen vzácně jednodomé s oboupohlavnými květy.
Převzato z české wikipedie, heslo „Elodea“.

O tom, že je letošní rok plný překvapení a nově objevených talentů, nás utvrzuje nový počin slovinské formace ELODEA, která sice podle informací na MySpace existuje již od roku 1999, nicméně díky hudebním peripetiím i obdobím nečinnosti se stalo skutečností, že nám vychází roku 2010 teprve druhá nahrávka této bezpochyby nadějné formace. Ze Slovinska zatím mnoho materiálu na pitevních stolech recenzentů neskončilo (pochopitelně nepočítaje legendární kult Laibach), takže se pojďme podívat, kam nás zavedla hudební pouť této formace.

První, co vás pomyslně praští do uší jako první, je fakt, že nahrávka pojmenovaná „Voyager“ zní téměř přesně ve stylu největších vzorů těchto sludgerů, a to sice amerických Neurosis, jejichž hluboká psychedelická patina je pevně zažrána do drážek celého alba. Pod tímto povrchem se skrývají hodiny poctivého poslouchání My Dying Bride, kteří do hlav hudebníků vnesli smysl pro melodii a schopnost navodit potřebnou atmosféru hlubokého zmaru. Krom těchto inspirátorů se kapela hrdě hlásí k legendám amerického hardcore/crustu, jako např. His Hero is Gone, což byla ve své době jedna z vůbec nejextrémnějších smeček (pokud se najde pár fanoušků starého crustu, mohla by se jedna jejich nahrávka časem objevit v sekci Relics) působících za velkou louží.

V této chvíli vypadá situace jednoduše. Stačí napsat ještě jeden odstavec o tom, že se kapela sice dobře drží svých bůžků a že všechny potřebné postupy nastudovala na výbornou, ale ve své podstatě nic nového nepřináší, pod článek hodit šest bodů a je hotovo. Jenomže ono to bohužel může tak vypadat během první skladby, ovšem v zápětí se nám to celé poněkud zamotá.

ELODEA má skutečně silně vštípené postupy a riffy všech sludge/doom/coreových legend, dokonce v jedné písni použije riff přímo vypůjčený z dílny My Dying Bride, ovšem to nic nemění na skutečnosti, že tenhle molotovák v podání slovinských depresáků funguje perfektně. Jakmile přistoupíte na onu hru, že co je prověřené, je vlastně fajn, tak si vás deska dokonale získá. Samozřejmě se nakonec dočkáte i přidané hodnoty v podobě změn tempa i nálad, kdy ELODEA znějí více jako sludge, aby v zápětí přišlo nejen záhrobní dávení evokující klasický doom staré školy, ale i deathem/hardcorem načichlé sypací pasáže, které působí jako výtečné osvěžení.

Jednotlivé skladby jsou, i přes svou poměrně dlouhou stopáž (nejkratší skladba „Fraction of the Whole“ má sedm a půl minuty), poměrně chytlavé a nepostrádají potřebný tah na branku. ELODEA se povedlo vyvarovat se natahovaným pasážím a kravskému přežvykování riffů, takže celé album utíká jako voda. On je totiž vodní živel, v podobách jak jej známe, vůbec možná nejlepším příměrem, jaký mne v souvislosti s touto deskou napadá. Místy jsou ELODEA klidní jako hladina jezera v bezvětří, aby ovšem v zápětí předvedli sílu ničivé vodní stěny, která s sebou strhne vše, co jí stojí v cestě, což platí zejména o rozháraných pasážích, které jednoznačně vzdávají poklonu právě výše zmíněným Neurosis. Na druhou stranu nalezneme na „Voyageru“ i pasáže ledově chladné, kdy se celá existence líně plazí zmrzlým, nehybným vzduchem a kolem nic než zmar a pustina. Obě tyto polohy ELODEA vyloženě sluší a posluchač si musí pokyvovat nad řemeslnou zručností celé této slovinské partičky.

Deska je zároveň výborně zprodukovaná a namíchaná, navíc se ve studiu povedlo dosáhnout velmi amerického zvuku, který podobnost s legendami oné scény ještě více podtrhuje. Žádný nástroj zbytečně nevyčnívá a absenci náladotvorných kláves výborně nahrazuje kytara s dostatečným počtem zapojených efektů a studiových hejblátek, a to hlavně v závěrečných, ambientně laděných pasážích. Podobně bych ocenil i výkony zbývajících hudebníků, a to jak vokalisty Luka, který svým pestrým hlasovým rejstříkem obsáhne klasický sludge/doom i blackem načichlé krákání, tak i bubeníka Roka, který, ač omezen někdy pomalým tempem záhrobních madrigalů, je schopen tu a tam přidat přechod či jiné ozvláštnění svých partů.


Pánové z ELODEA si jistě zaslouží pochvalu, protože se jim povedlo s důstojností vypořádat s otázkou, jak znít, ale zároveň neznít jako naše vzory. Deska má perfektní zlověstnou atmosféru a celkově působí možná i výhružným dojmem titánských bouří, ovšem ani zde není situace úplně jednoduchá. Rád bych vysoce ohodnotil skvělý přístup a produkční práci celého týmu, protože „Voyager“ by klidně obstál vedle svých nedostižných vzorů, ovšem zase účinek na posluchače už není takový, jaký bych si představoval. Ono tedy není divu, protože poslech to byl nakonec velmi příjemný, ale pořád mi v nitru hlodala otázka, kde že už jsem podobné melodie či postupy slyšel. Na druhou stranu nechci být škarohlídem a potupit silné koně jihoevropské scény, takže nakonec zůstanu u svého původního hodnocení a dávám 8 bodů. Někdo sice bude namítat, že je to možná až příliš, vzhledem k ohromné snaze ELODEA držet se stylu legendárních matadorů sludge a doomu, ale můžu říci, že oni to umí tak, že vás to bude bavit.

K recenzi poskytl: Elodea