Pojďme si jednu z otázek zodpovědět ihned. “The Malefactor's Bloody Register” je skutečně nahrávkou odlišnou, originální a značně osobitou, a to na první poslech. Není to však tak, že by si VULTURE INDUSTRIES udělali jméno na hudbě ne nepodobné již zmiňované slavnější kapele a náhle po tom se rozhodli jít vlastní – diametrálně odlišnou cestou. Věci se mají mnohem více tak, že Norové jednoduše chytili svoji tvorbu za trochu jiný konec a dali vyniknout celkové struktuře, namísto líbivé prvoplánovitosti. Novinkové album tím pádem nabralo na vážnosti a profesionalitě. Ruku v ruce je dnes “The Malefactor's Bloody Register” trvanlivější zábavou na prodlužující se podzimní večery. Zábavou, která obsahuje temná zákoutí, které je radost objevovat a poté se s nimi roztomile mazlit – radovat se nad tím, jak deska s každým dalším poslechem uvolní zase trochu více charakteristické esence právě ve chvíli, kdy máte pocit, že už tam žádná další není. Ale vše má nějaký ten háček. Krvavý registr mužského faktoru se vám prostě nejdříve líbit nebude...
Byl jsem hodně zabedněný. Měl jsem hodně omezený tunel před očima. Naštěstí přišel frontman Bjoernar E. Nilsen, který jej naprosto přesvědčivě rozdrtil. Až když jsem pročítal rozhovor, jsem definitivně pochopil to, že “The Malefactor's Bloody Register” prostě není “The Dystopia Journals”, že VULTURE INDUSTRIES tahají za jiný konec kapesníku. Já, zvyklý na líbivé melodie a jednodušší strukturu debutu, laicky považoval novinku za pořádný průšvih. A nebyl jsem sám. Jenže věci se mají tak trochu jinak...
Osm aktuálních skladeb je na první poslech drsnějším materiálem, který navíc působí mírně zmateně, možná že i nedotaženě. Postupem času však člověk pochopí, že slyší mnohem více kytarové práce, nejen těch stavebních kamenů, ale také té černé práce vzadu, kterou obyčejně mistři zvuku stahují do pozadí. První vlaštovkou se tak pro většinu posluchačů stane “The Bolted Door”, která je přeci jen nejvíce kamarádskou skladbou na albu. VULTURE INDUSTRIES nyní staví na kytarových linkách ještě více, často jsou to hlavně zajímavé a hutné riffy, které zde ani náhodou nehrají druhé housle povrchnějším melodiím. Stále platí to, že si Norové dokážou se skladbou krásně vyhrát – umějí napínat, zpomalovat, měnit tempa a kytary nahrazovat klávesovými samply. VI se hudbou vážně baví a především si jí vychutnávají, což je slyšet z každého tónu. Druhým skutečně důležitým (a dost možná nejdůležitějším) poznávacím znamením je stejně jako minule Bjoernarův hlas. A nemluvím o jeho charismatickém tónu, ale především o jistotě, s jakou o sobě dává vědět, a frázování, které stojí na piedestalu “The Malefactor's Bloody Register”. Málokdo totiž umí postavit každou sloku stejně zajímavě jako samotný refrén. Několikrát jsem se přistihl, že mi skladba přijde v těchto momentech snad o fous zajímavější než refrén.
Nemá žádný smysl se donekonečna rozplývat nad tím, jak mě novinka baví s každým poslechem více. Od průměrné desky, která svého fanouška zklamala, jsme se společně po nějakých deseti, dvanácti otočeních dostali do fáze skutečně přínosného, originálního a svěžího nástupce. Osobně doufám, že se já a “The Malefactor's Bloody Register” dostaneme v nadcházejících dnech a týdnech ještě dál.
