I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno, ale kdo by řekl slov proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.Matouš 12:33
Je to přibližně šest let, co vyšlo třetí album DEATHSPELL OMEGA, zvané: “Si Monumentum Requires: Circumspice”, které utvořilo hranici oddělující tu původní tvorbu, čerpající z fundamentů žánru, od té novější, kterou jistě každý black metalem označený posluchač zná, neboť nepochybně vnesla do žánru čerstvý vítr, kterého je občas tolik potřeba. V jediném oficiálním internetovém rozhovoru se nalézá přemítání o tom, zda je black metal uměním či nikoliv a Hasjarl trefně napsal: „Pravý potenciál black metalu ještě nebyl realizován…“.
“Paracletus” bychom mohli chápat jako srážku “Si Monumentum...” a “Fas, Ite Maledicti In Ignem Aeternum”. Proč? Náboženská bázeň a neuchopitelný chaos jsou zde vkusně smíchány dohromady. Jak se dalo usoudit z dříve vypuštěné ukázky “Devouring Famine”, tak je “Paracletus” deskou chaotickou, vysoce technickou a nevyzpytatelnou, avšak vždy ví, kdy zklidnit, kdy utěšit. Vtip je v tom, že nejde jen o to, že DsO hrají občas pomalu a melodicky, ale spíše o pocity, které z hudby vyzařují. Jasně, intenzita ze skladeb přímo sálá, avšak je zde i úžas, bázeň, či téměř vytržení! A rozhodně vždy neplatí rovnice: pomalá pasáž = melancholie, rychlá pasáž = intenzivní bordel. Kupříkladu zběsilá “Abscission” mi osobně přijde téměř nejtklivější skladbou alba, zatímco závěrečná a klidná “Apokatastasis Pantôn“ nabízí natolik intenzivní zážitek, až téměř cítím příliv adrenalinu. Posluchač zajisté i ocení jisté „zjednodušení“ kompozic, tedy znatelnou strukturu skladeb.
Produkce je téměř dokonalá, někomu možná bude znít studiově sterilní, ale je v ní vše. Výšky, basy, drobné detaily, nic není opomenuto, upozaděno. Určitě tím nejzajímavějším aspektem zvuku je citelná přítomnost basové kytary. Avšak “Paracletus” pochopitelně není pouze o base, všechny nástroje skýtají tolik detailů, až to je k podivu. Osobně si myslím, že bych si užil i poslech jednotlivých, izolovaných stop. Občas si v hlavě skladbu zastavím a třeba si “zabroukám” jedinou kytarovou linku a výsledek mě ještě nikdy nezklamal. Bicí jsou nazvučeny naprosto dokonale, hlasitost je ohlídána více než ostražitě a výkon bubeníka se pohybuje na hranici nelidskosti. Pokud bych snad měl něco vytknout minulé desce “Fas, Ite Maledicti in Ignem Aeternum”, byl by to nevyvážený zvuk, díky kterému spousta věcí zbytečně splývala. A pokud vám hudební složka přijde sterilní (pche), jistě se toto nedá vytknout vokalistovi, neboť ten kromě své klasického black metalového vokálu předvádí širokou škálu různých bědování, skřeků a řevů, ke slovu se také dostanou čisté zpěvy. Za zmínku rozhodně stojí i francouzská recitace ve skladbě “Dearth”.
Je vždy příjemné slyšet desku, na kterou se dá nahlížet z tolika úhlů, zkoumat ji mnoha způsoby. Jsem si jist, že spousta bude chápat „Paracletus“ jako nudné cvičení v technice a chaosu, někteří album ani neoznačí za black metal, i když je pravda, že hudba v sobě nese spoustu cizích vlivů, jak jazzu, co se týče bicích, death metalu a post-rocku v kytarové hře, ale to právě činí desku zajímavější, nebo snad ne? Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného třetiřadým kopírkám Burzum a Darkthrone! Je příjemné si taktéž všímat drobných detailů, jako jsou třeba maximálně plynulé přechody mezi skladbami, totožný začátek jistých dvou skladeb atd. Nemá ani cenu vypisovat něco dále, neboť bych mohl pokračovat do nekonečna a plácat o každé skladbě zvlášť. Bude tedy nejlepší, utnu-li recenzi zde a dodám; chcete-li vidět monument black metalu, pohlédněte na „Paracletus“.
You were seeking love!
Here is the pit, here is your pit!
Its name is silence…“
Poznámka: Tak, jak DEATHSPELL OMEGA vložili do textů spoustu „skrytých“ odkazů na různá filosofická a teologická díla, já jsem do recenze vložil odkazy právě na desky trilogie. Najdete?
K recenzi poskytl: Season of Mist
