Po nějaké době zde opět máme novou porci hudby z dílny Hastura a jeho projektu SEMAI. Pokud jste alespoň trochu v obraze, jistě tušíte, že stejně jako vydání předtím, nebude „Opus Dei“ black metalem, nýbrž něčím, co by se dalo označit jako drone. „Opus Dei“ je ohyzdná, temná, nečistá, narušená nahrávka. Představuje hejno much usazujících se na rozkládajícím se mase, dav lidí, který v zaslepené bázni uctívá pokřiveného demiurga. Vzhledem k tématice artworku bych hádal, že „Opus Dei“ má evokovat jakousi katedrální atmosféru. To se Hasturovi povedlo, jen s tím rozdílem, že já si tu sakrální stavbu představím jako svatostánek zvrhlosti a hmatatelné temnoty, stavěný z živého, v křečích se zmítajícího masa. A rozhodně zde není uctíván milosrdný a usměvavý Kristus, nýbrž jakási perverzní ohavnost s trnovou korunou – totální inverze dobroty, nikoliv však v podobě ďábla. Ne, neujíždím si na halucinogenech, to jen noční poslech „Opus Dei“ a zírání do tmy navozuje podobné myšlenky.
Více než kdy předtím jsou v SEMAI použity samply. Výběr není extra bohatý, avšak samotné použití je maximálně efektní. K mé ne-radosti dostal klavír solidní prostor a všelijakého skřípotu a hluku je také dostatek. Samotný „basový drone“ mi nepřijde tak dominantní, tvoří spíše jakýsi zvukový základ. O „zábavu“ se starají zmíněný klavír a různé hlukové samply. Sluší určitě zmínit i jakési „perkuse“ nebo spíše buchot… Pokud bych měl uvést nějaké srovnání, sáhnu určitě po tvorbě Havohej (vyjma desky „Dethrone the Son of God“). S tím rozdílem, že jednotlivé prvky hudby SEMAI do sebe přirozeněji zapadají a nepůsobí tolik kontrastně jako u Havohej.
Jelikož „Opus Dei“ nabízí pouze dvě skladby, nabízí se jejich srovnání. První „Dies Irae“ bych označil jako variabilnější, právě v ní hrají velkou roli klavír a samply. Druhá „Missa Pro Defunctis“ stojí převážně na mohutném vazbení a zvláště v druhé půli nabývá na solidní intenzitě. Pokud vám přijde, že jsem si právě vyvrátil některé věty z předchozího odstavce, tak pochopte, že jsem nahrávku zpravidla poslouchal v noci, velice podvědomým způsobem, a tak mi často obě skladby splývaly do jedné. „Opus Dei“ bych vytknul pouze jedinou věc. Některé samply v první skladbě zní příliš jako samply. Místo, aby postupně utichly, popřípadě se přetavily v nějaký jiný pazvuk, jsou násilně utnuty, jako když zmáčknete tlačítko na klávesnici.
Není co dodat, „Opus Dei“ je zkurveně zlá nahrávka. Docela mi přijde, že Hastur dotáhnul vyznění, které představil na „D.O.M.“ a splitku s Fonnia, na maximum. Jsem tedy zvědavý, co představí příště. Možností je několik. Nové vyznění, drobné vylepšení, jakýsi mix prvních dvou anebo selhání, ale k tomu snad nedojde. CD shánějte skrze Gnosis Records a kazetu u Suicide Taste.
K recenzi zaslal: Semai
