Také jste se těšili, jak po třech letech polští NON OPUS DEI naváží tam, kde skončili na neuvěřitelném opusu „Constant Flow“, a dosáhnou naprostého vrcholu své tvorby? Tak to jste se nejspíš spletli. Zapomeňte!

„My honor is black metal!“

Tak přesně takhle se kapela profilovala, když vydávala svá první alba. A protože se vše točí v kruhu, prezentuje se tak i dnes a původní očekávání se mění rázem v prach. Pocit z prvního poslechu byl velmi netradiční a také velmi nepříjemný. To snad čtveřice Klimorh, Buddah, Roch a Gonzo nemyslí vážně? Nebo ano? Naladění na album obstarává dětský pláč snad zachycený hned po porodu a neuvěřitelně zkreslený, tedy prohnaný přes hromadu efektů a následovaný miliony afektů. Rozjíždí se první skladba „Woda Dla Umarłych“ a mně naskakuje husí kůže. Není to dobrá husí kůže, je to ta přesně opačná. Není to přívětivé mrazení v zádech, je to hnusnej pocit. Hnusnej pocit z afektovaného projevu kapely a skutečná chuť nahrávku vypnout a už ji nikdy nepustit. Sype se to na mě ze všech stran, jakoby bez ladu a skladu a zdá se, že mě to vůbec nebaví. „Eternal Circle“ jsem ovšem nevypnul a dobře jsem udělal. Už následující „ The Prisioner of the Worlds“ je i přes opětnou nářezovost skladbou o dost zajímavější. Popravdě jsem byl vždy fascinován tím, jak Gonzo dokáže převracet rytmy, a toho se mi právě zde dostává měrou vrchovatou. Jen toho death metalového stylu by mohlo být o poznání méně, ale co už, NON OPUS DEI zvolili pro novou desku prostě takové vyznění. Zklidnění v úvodu třetí „Demon Nietzschego“ v podobě recitace malé holčičky je jen prvkem krátkodobým, následuje opět sypačka až na půdu a dost možná ještě dál. Trochu mi to na desce vadí, protože vesměs jede ve velmi vysokých obrátkách a vůbec nemá v plánu nějak zásadně zpomalovat, to se děje jen sporadicky. Vše ještě více než podtrhuje mírně zkreslený a poměrně jednotvárný Klimorhův vokál. Tak, jak jsem na předchozím počinu vyzdvihoval čistotu jeho zpěvu ve všech polohách, tady se mohu jen omezit na konstatování faktu, že jak na začátku nasadí, tak na konci utne. Navýsost kladně pak působí vsuvky se zkresleným přednesem v pozadí, např. v „Galaxy in Her“. A že jsem tedy pár skladeb vynechal. Samozřejmě, protože bych se opakoval. Velikou mrzutostí celé fošny je totiž k dokonalosti dotažená schematičnost skladeb. Čertužel zjišťuji, že schémata jsou velmi obdobná. Na jednu stranu se dá říci, že drží desku pohromadě a ta tak působí jako sevřená nukleární nálož těsně před explozí, na druhou stranu dodávám, může se stát, že to hodně posluchačů bude nudit. To je luxus, který nevím, zda si může kapela dovolit.

Nechci být ale jen puritánským škarohlídem, ono na druhý, třetí poslech to pak vypadá poněkud odlišněji a v podstatě se dostávám do stádia chválení. Věc se má následovně - i přes značnou schematičnost si člověk uvědomí, že vše je po technické stránce na vynikající úrovni a při pozorném poslechu přicházejí i velmi milá překvapení. Jsou na desce totiž věci, jež na první poslech nikdo ani nepostřehne a přicházejí postupně s tím, jak do desky pronikáte. Takovým je třeba basové rytmizování v úvodu písně „Przystrojona Słońcem“ či „cinkání“ v dozvucích druhé kytarové linky. Rozhodně také stojí za to se zaposlouchat i do na tomto albu trestuhodně upozaděných industriálních pasáží. Kdo chce, určitě si tu najde to své a nemusí jít o právě přehrávanou pátou skladbu, i když právě zde najdete vše zmíněné. Pravda, až tak okouzlující, jako na „Constant Flow“, nejsou. Předchozí deska totiž pronikala do tkání posluchačů mnohem rychleji než nová. A teď vyjádřím myšlenku zřejmě nejdůležitější.


Ten, kdo se nechá odradit hned v úvodu, prakticky nemá šanci se dostat do hloubky a album prostě nemilosrdně zařízne. Pak zde jsou ti druzí, kterým se do desky vniknout podaří a jejich hodnocení bude o poznání vyšší. Je z toho cítit určitá kontroverze? Ano, nejinak i z mého článku. Kapele se nejspíš podaří rozdělit posluchačskou obec na dva tábory, a ač to určitě nebyl záměr NON OPUS DEI, prostě se tak stane. Já se přiřadím k těm, kteří budou hodnotit výše. Důvod je jediný, NON OPUS DEI jsou pořád stejně kvalitní hudebníci a „Eternal Circle“ není špatné album, jen jsem na novince očekával něco trochu jiného a v skrytu duše doufal, že půjde o pokračování „Constant Flow“, a to se po hudební stránce prostě nestalo. Předchozí počin tak zůstal z mého úhlu pohledu nepřekonán.

K recenzi poskytl: Witching Hour Productions