Bezmála dva roky po vydání výborného EP „Resurrection of the Beast“, které s velkou pompou ohlásilo práci na novém materiálu holandských válečných štváčů LUGUBRE, se nám konečně do rukou dostala i nová dlouhohrající fošna této nadějné hordy. Ti z vás, kteří měli tu čest i s prvním albem LUGUBRE - „Anti-Human Black Metal“, budou možná poněkud zaskočeni, protože se nám z patinou načichlé a pod zástavou špinavého nihilistického blacku shromážděné smečky stal vybroušený klenot jednoho z deseti diadémů Bestie ze svatojánského Zjevení. Vy, kteří jste s těmito rouhači doposud neměli tu čest, račte se seznámit.
Jak jsem už předeslal v úvodu, „Supereme Ritual Genocide“ je pro LUGUBRE značným skokem vpřed. Nechci tím nyní shazovat jejich předchozí počin, který mám stále velmi rád, ale nová deska má prostě díky čisté zvukové produkci téměř zabijáckou intenzitu. Ty tam jsou jednotvárné bicí sypačky, které se drží taktu téměř s nelidským zápalem; již první skladba nazvaná „Chaoskult“ vám vryje zvuk bicích až pod tvrdou plenu mozkovou. Tím to ale pochopitelně nekončí. Kytary mají stále onu dravost, ovšem nyní jsou vykázány po patřičných zvukových mezí. Celé album tak působí velice kompaktně (a to i na vinylu :-D) právě díky oné perfektně zvládnuté produkci. Jistě, mnoho z vás asi nebude s touto změnou úplně spokojených, protože se LUGUBRE zvolna zvukově připodobňují death/thrash/blackovým skupinám, jako např. Infernal War, Anaal Nathrakh, Satyricon apod., což mnozí fandové raw zvuku těžce přenesou přes srdce. Prostě a jednoduše; celé album působí více profi se všemi pozitivy i negativy, které k tomu patří.
Co se týče skladeb samotných, tak i u nich došlo k výraznému vývoji. LUGUBRE dokázali potvrdit svůj vlastní styl, kdy je většina riffů téměř death/thrashového ranku doprovázena sypačkami a přechodovými výjezdy bicí soupravy, která je samotná rytmicky velmi pestrá. Všemu samozřejmě vévodí black metalová zvrhlost a zuřivost té militantnější odnože, kterou definovali například velikáni Gorgoroth (hlavně albem „Destroyer...“), Marduk, projekt Mezzerschmit či Mayhem druhé poloviny devadesátých let. Vrchní řečník Asega proklamuje válku celému světu s perfektní srozumitelností a naléhavostí, kdy svým projevem osciluje někde mezi Apollyonem, Mortuusem či Aldrahnem (hlavně v emocionálně vypjaté a téměř suicidal pasáži skladby „Exterminate“).
Hodně překvapivá je u „Supreme Ritua Genocide“ skutečnost, že hlavní obslužník kytar, Striid, ponechal široký prostor i pro náznaky melodií, a dává tak pamětníkům vzpomenout třeba na již zmiňované Gorogoroth („Antichrist“). Je skutečně slyšet, že když celá kapela šlape a jde si jasně za svým, tak nejde jenom o to, hoblovat rytmické riffy, ale nemusí se bát téměř žádného hudebního prvku, který by mohl ubrat desce na uvěřitelnosti. I v těch nejvíce melodických pasážích s téměř doomovými postupy, i když tak 10krát zrychlenými, neustupuje atmosféra války a zmaru, ba troufl bych si říci, že právě naopak. Intenzivní sypačky střídané s klidnějšími „vyhrávkami“ věrně napodobují atmosféru bitevního pole, kdy je možná více frustrující nepřirozený klid před střetem, než hluk samotné bitvy. Ovšem to pochopitelně neznamená, že by člověk nezavzpomínal právě i na zběsilé jízdy „Panzer Division Marduk“, na které je toto album taktéž bohaté.
Děvet skladeb uteče rychlostí bitevního letounu a není téměř čas na pochybnosti, natož nudu. LUGUBRE předvádějí velice nadějný mix black/deathu/thrashových výlevů. To vše ovšem v ortodoxně severském stylu s perfektním zvukem a dotaženou produkcí. Příznivci surové raw blackové formy prvního alba možná zalamentují, no a všichni případní fandové, kteří jsou v současnosti naštvaní na své norské ikony (moc heavy Satyricon či málo zuřivé Gorgoroth na posledním albu), mají alespoň čím vyplnit svou frustraci. Zbytek příznivců militantního blacku ovšem může jásat. Albu v rámci žánru není téměř co vytknout a poslouchá se skvěle. Pochopitelně by skladbám slušela větší pestrost či nějaké to ruchové podbarvení, ale to už je dochucení, které každý z nás preferuje jinak. Základ je ovšem více než solidní. A tak odpověď na nevyřčenou otázku, jestli je tedy lepší pořídit spíše starou či novou desku LUGUBRE, zní - pořiďte si obě dvě!
K recenzi poskytl: Folter Records
