Duo Dagon a Incubus, fungující bezmála dvacet let pod jménem INQUISITION, je zpátky se svou pátou deskou nazvanou „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“. K mému překvapení bude má recenze tou první, která se bude zblízka zabývat hudbou tohoto amerického kultu. Čtenáři snad prominou, vynechám-li představení kapely, neboť jak mi dáte jistě za pravdu, hudba INQUISITION mluví za vše.Při zmáčknutí tlačítka „Play“ vás do křesla vmáčkne čistý a mocný zvuk. Žádné album INQUISITION nikdy netrpělo nekvalitní produkcí, avšak ta na „Ominous Doctrines…“ je takřka dokonalá. Velice mocná, avšak atmosférická. Úderná v rychlých částech, hypnotická při těch pomalých. Mohl bych s klidným svědomím říci, že nová deska je tradiční INQUISITION se vším všudy, ale není tomu úplně tak. Přijde mi, že jsou kompozice poskládány s větším citem pro detail a zvláště samotná kytarová hra je techničtější, propracovanější, avšak to jako ne-hudebník nejsem schopen správně posoudit. Dagon vložil do hudby několik čerstvých nápadů a některé staré vyrafinoval do nových a skvostných podob.
Za prvních poslechů nového alba mnou cloumalo obrovské nadšení. Osobně v největší úctě držím debutové album „Into the Infernal Regions of the Ancient Cult“ a po nějakou dobu jsem měl dojem, že jej novinka převyšuje. Nyní, po delším odstupu, si myslím, že debut nakonec nad novinkou o malý kousek přečnívá, neboť je ve své síle a nápaditosti stálejší. Neváhám prohlásit, že první čtyři skladby „Ominous Doctrines…“ patří k tomu nejlepšímu, co kdy INQUISITION stvořili. Jaká škoda, že po mezihře „Conjuration“ mi skladby již nedodávají tolik energie a adrenalinu. Nedá se o nich mluvit jako o špatných, avšak mají problém s dosažením stanovené laťky. Velice subjektivní je můj pocit, jak Dagon složil hold několika skladbám z minulosti. Počátek „Astral Path to Supreme Majesties“ se svým dočasným střídáním dvou tónů jako by měl připomenout „Crush the Jewish Prophet“ a „Desolate Funeral Chant“ je doslova apoteózou utahaných kytarových motivů, které se vzácně objevují napříč diskografií kapely, což při poslechu jistě pochopíte. Zajímavé je i vložení filmových samplů do několika skladeb. A ty, pokud se nemýlím, pochází ze stejného filmu, jako samply na „Into the Infernal Regions…“.
Pro mnoho mých známých, kteří se kdy s INQUISITION setkali, je Dagonův „žabí“ vokál silným negativem a brání jim v řádném vychutnání hudby. Nemohu vás uklidnit tím, že by snad Dagon vokál nějak razantně obměnil. Je však nutné zmínit, nakolik si s ním tentokrát vyhrál. Různé variace byly patrné už na „Nefarious Dismal Orations“, nyní mi však přijdou hojnější a lépe zvládnuté. Vokály mi také mnohem více evokují barvu hlasu Abbatha.
„Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ je velice podařená deska, která nemá daleko k výjimečnosti a mě osobně i trochu mrzí, že nejsem schopen udělit vyšší známku. Kdyby byla i druhá půlka desky tak výtečná jako ta první, jsem si jistý, že by INQUISITION bez problémů atakovali maximální hodnocení.
K recenzi poskytl: Hell’s Headbangers
