BLOOD REVOLT je kapelou, která sestává z C. Rosse (Axis of Advance, Revenge), J. Reada (Revenge, Conqueror, Axis of Advance a další) a A. Averrila „Nemtheangy“ (Primordial). Poněkud zvláštní seskupení, nemyslíte? Revenge, představující téměř absolutno v metalové devastaci a Primordial, hrající agresivní a hrdou, přesto melodicky krásnou hudbu - jaké setkání protikladů! Připočteme-li k tomu velice silné a sebevědomé reklamní řeči labelu a kapely, je jasné, že „Indoctrine“ bude buď zázrak, nebo průser.

Uff, no… Řeknu-li, že mě „Indoctrine“ doslova sejmulo k zemi, nevystihne to skutečnou sílu desky. Hudba BLOOD REVOLT obsahuje různé emoce, jako je vztek či nenávist, ale na druhou stranu i něco jako smutek nebo zoufalství, kterému však hlavní postava příběhu čelí velice drsným způsobem. Ale o konceptu později, rozeberme si nyní hudební složku. Hudba je poskládaná efektivním a nekompromisním způsobem, jakékoliv serepetičky, vyhrávky, kravinky jdou stranou. Je-li hudba agresivní, J. Read mlátí do bicích jako nikdy v životě a střílí své chaotické přechody. Riffy jsou oproštěné od vaty, každý z nich má své místo. A opět, má-li hudba evokovat agresi či intenzitu, jsou tomu bez okolků podřízeny, i za cenu, že vyzní směšně jednoduše. Našel by se jistý odkaz právě zmíněných Revenge (či „war metalu“ celkově), neboť hudební složka ve svých extrémních chvílích efektivně sází na rytmickou souhru nástrojů. Nejsou však opomenuty silné melodie, které společně s intenzitou kouzlí velice epickou atmosféru, ne nepodobnou původním inkarnacím kapely – Sacramentary Abolishment a Axis of Advance.

Jak tedy do toho zapadá Alanův vokál? Ten totiž ve srovnání s Primordial zůstává nezměněn. Alan se staví do role vypravěče, emoce jeho hlasu představují emoce postavy příběhu. Jedním z největších problémů s poslechem „Indoctrine“ je určitě kontrast extrémní hudby BLOOD REVOLT a čistého, melodického vokálu. Na prvních poslech vám pravděpodobně přijde tento kontrast nestravitelný, ale věřte mi, s časem se problém vstřebá a vy si jej začnete užívat. Mně osobně trošičku vadí, že se v agresivnějších částech alba do vokálů nevložili i zbývající členové kapely, neboť jejich vokály jsou také kvalitní.


Texty alba jsou koncipovány formou deníku. Jsou lehce útržkovité, vyjadřují zmatené myšlenky postavy příběhu, přemítají nad otázkou Boha v lidském životě, ale také nad prázdnotou našich životů. Zatímco texty desek Axis of Advance a Sacramentary Abolishment byly také v určitém smyslu spřízněné a konceptuální, sedělo jim spíše označení „fantasy“, i když v sobě nesly spoustu prvků, které odpovídaly současnému světu. Postava „Indoctrine“ může být, a dost možná i je, skutečná. Člověk, který je dotlačen na okraj společnosti i života a odhodlá se k činu strašnému a očisťujícímu. Emotivnost desky je tak posunuta na vyšší úroveň a přiznám se, že mi i slzička při poslechu ukápla.

Byl bych schopen povídat dále, ale skončím s recenzí zde, dlouhá už je totiž dost. Dejte na má slova a věnujte desce dostatek času, chápu totiž, jak může být na poslech náročná. Nebo spíše, jak náročné je strávení na první pohled nesourodých prvků, ale stojí to za to. Nevím, jak vy, ale já mám v trojici nejlepších desek roku jasno.