Nové album "Angst" je bez diskuze tím nejvíce zásadním v dosavadní diskografii německých TODTGELICHTER. Jako by se na něm vylíhla nová kapela, sice pamatující na svou minulost, ale jen v náznacích, a transformovala se do nové a neobyčejně odvážné podoby. Bez většího přemýšlení jsou právě termíny „odvaha“ a s ním ruku v ruce „proměna“ těmi pro album určujícími. "Angst" je výzvou a novou tváří TODTGELICHTER, kterým se zdálo příliš přízemní držet se blackového kopyta, germánského původu a přírodní mystiky. Z aktuální desky dýchá dříve nepoznaná exkurze do nových zákoutí, maximální posunutí sebe sama, vlastní výrazivo natáhnuté až k prasknutí. Myslím, že v této chvíli se najde mnoho těch, kteří budou volat po změně názvu kapely a spekulovat o zradě či přílišné otevřenosti. A "Angst" docela určitě o otevřenosti je, klade na ni hlavní důraz, objevuje a bádá. Celý tento článek bude o této otevřenosti a posouvání hranic, takže nerudní ortodoxní přátelé nechť zůstanou v klidu a překliknou zpět.
Kormidlo TODTGELICHTER je tentokrát zásadním způsobem stočeno do progresivních vod, jež posilují mnohé další prvky, činící z "Angst" bohatou koláž nálad a neustálých změn. Společně s kapelou si stojím za tím, že tohle je dobře zvolená cesta. Složitější, mnohovrstevnatější, ale odměnou budiž větší zábava a oproštění se od zažitých postupů, odkud mnoho výhledů do zakázaných oblastí nebylo. Z nahrávky čiší nesmírná snaha nenechat se tížit zúženým prostorem minulosti, ale vylézt z něj ven, naplno se rozdýchat a neomezovat se. Není to samozřejmě tak, že by nová tvorba neměla žádná pravidla, byla ložená pouze na základech naprosté volnosti a povolných eskapád. TODTGELICHTER se přes zjevné provzdušnění nového materiálu daří dodržovat jisté řády, album má daný směr a kreativní tok.
Řekl bych, že proniknout skrz nové směřování, množství nových motivů a navzájem se prolínajících stylů, je celkem oříšek. Album disponuje požehnanou stopáží, kdy v každém songu dojde na několikero rozličných vstupů i proměn a bez maximální pozornosti songy odplouvají s nezvratným nashle bůhví kam. U jakých zdrojů je ovšem načerpáno, je více jak zřejmé. Prvky progresivního metalu, potažmo rocku, jsou následovány záchvěvy shoegaze, atmosférických či symfo diagonál nebo dostupné metalové avantgardy. Není ani tak podstatné, kolik rozličných poloh novinka nabízí, jako fakt, že jsou dohromady docela chutným koktejlem, který nepůsobí vyloženě hloupě, natož pak předimenzovaně či kostrbatě. Jistě, "Angst" je teprve první vlaštovkou vypuštěnou napospas experimentům a novým výzvám, a to s sebou nese mírné nedostatky. Dost bych se divil, kdyby se bez nich album obešlo. Dávám schválně důraz na slovo mírné, protože o stěžejních průserech zde nemůže být řeč. "Angst" by kupříkladu slušel mnohem ostřejší či plnější zvuk, tento mi jen tak nějak plyne, sterilně vane odnikud nikam a zaujme zrovna tak jako špenát na úterní oběd. Ze samotných songů šlo určitě také vymáčknout o něco víc, než čeho jsme svědky a i jistá germánská topornost je neodmyslitelně přítomná. Jen vyvažující argumentování? Nemyslím si, prostě holá realita, ne redaktorská panovačnost. :) Však posuďte sami...
Z "Angst" je cítit vlastní identita, jen rozvedená daleko víc, než by bylo možné si zprvu připustit. Například již takové "Schemen" mluvilo alespoň v náznacích progresivní řečí. Tedy v rámci black metalu s přihlédnutím k vlastnímu původu. U nového alba už musíme hovořit o progresivním post blacku, či jak to vlastně pojmenovat, protože black metal je jen jednou ze složek, a neřekl bych, že zrovna tou dominantní. Dočkáme se zklidňujících ženských vokálů, několika druhů těch mužských a na jeden si narážku opravdu neodpustím. V "Oblivion" jde totiž o regulérní "teatrál" pana Kvohsta (< Code >), jenž je zde vykraden a zneuctěn na výbornou. Praští to do uší mimořádně tvrdě. Tohle se Nilsovi moc nepovedlo (pokud vokál patří jemu), nebo naopak povedlo až moc... Jen bych nerad, aby "Angst" zároveň vyznělo jako album čistých vokálů, to opravdu ne. Mnohé pasáže jsou nejen po vokální stránce ukázkově extrémní.
A kam to vše spěje? K pozitivnímu pocitu z alba především. TODTGELICHTER se podařilo vymanit se z blackové minulosti a nechat ji pouze ve stejné linii spolu se spoustou dalších vlivů. Dočkali jsme se bohaté a vyvážené desky, které k dokonalosti ještě leccos schází, ale v tomto bodu je potřeba ocenit hlavně to společné dobrodružství, které nám TODTGELICHTER dopřáli. Ten, kdo rád pátrá napříč směry, by mohl najít nového favorita. Velmi slušné album.
K recenzi poskytl: Aural Music/Code666
